Ta historka začala už dávno. Byl rok po válce a já jsem vstoupil do skautu, kde jsem měl prožít nejkrásnější léta v životě. Schůzky v klubovně, napínavé hry, výpravy do přírody, táborové ohně. Těch veselých písní, co jsme se nazpívali! Při pochodu, u táboráku, na veřejných akademiích. Náš rádce Robin jich znal nespočet. Měl nejen krásný hlas, ale uměl i bezvadně jódlovat. Zvlášť si vzpomínám na jednu z Robinových písniček, ano, byla to ta… na tyrolské stráni, kde krásně je tam, bydlel se svou kozou mladý Tyrolák… Každou sloku zakončil krásnou koloraturou holarijó, holahó v té nejvyšší poloze, že by mu rodilý Tyrolák mohl závidět. Při tom vždy sklidil Robin nadšený potlesk.
Mně to nedalo, jednou jsem přišel za Robinem a povídám: „Nauč mě to taky, takhle jódlovat!“ Robin souhlasil, a tak jsem začal chodit na hodiny jódlování. Nejdřív ale musím předeslat, co to vlastně jódlování je.
Při jódlování musíte přeskočit z normálního hlasu do fistule neboli falzetu, čímž naberete vysoký rejstřík. Takto vzniklý hlas je pak mnohem vyšší, musíte ovšem zúžit hlasovou štěrbinu a přejít z prsního do krčního rejstříku. Já vím, ono se to lehko řekne, teorie je něco jiného než praxe. Nicméně v jódlování jsem dělal pokroky a za dva měsíce jsem předčil samotného Robina. Při veřejných vystoupeních jsme teď jódlovali společně a potlesk byl dvojnásobný.
Šla léta, skauting vystřídal Pionýr a ČSM, ale tím mé jódlování naštěstí neskončilo. Jodlerstil, jak známo, je domovem převážně v oblasti německy mluvících zemí, takže když vznikla NDR, naskytlo se mi poměrně široké pole působnosti. Do svého repertoáru jsem zařadil pár chytlavých jódlštyků, totiž písniček s efektní jódltechnikou, a pro naši kulturní úderku jsem se stal občas nepostradatelný. To když přijela nějaká soudružská návštěva ze spřáteleného Německa. Pak jsem byl na roztrhání a úspěch byl předem zaručen.
Teď jódluju v Bavorsku. Ale to vám musím vyprávět celý příběh, jak k tomu došlo. Tehdy mi jódlování smou znalostí němčiny pomohlo z jistého průšvihu.
Asi před dvěma roky jsem navštívil jedno bavorské městečko za účelem jakéhosi nákupu. Znáte ta bavorská městečka: úhledná, čistotná, přívětivá, a ty supermarkety! Když jsem vyšel z jednoho z nich obtížen dvěma naditými taškami, namířil jsem si to nejkratším směrem k autu. Uprostřed ulice, kterou jsem potřeboval přejít, zela příčně vykopaná strouha asi metr hluboká a stejně tak široká. Patrně za účelem položení elektrického kabelu, plynovodu či podobně. Přes vykopaný příkop vedla lávka. Abych nemusel celý příkop obcházet, vzal jsem to rovnou přes lávku. Sotva jsem se octl na druhé straně, ozvalo se ostře vyštěknuté halt!
Za mnou stáli dva němečtí policajti a kývali na mne, abych se vrátil. Hrklo ve mně a vzápětí jsem stál před nimi. „Co je?“ zeptal jsem se německy. „Porušil jste zákaz vstupu na stavební objekt. Nevidíte, že je tam značka zákaz vstupu? Zaplatíte pokutu!“ Značka tam opravdu byla. Přeškrtnutý panáček v kulatém terči. Pokutu jsem platit nechtěl, a tak mne napadla spásná myšlenka. „Už jste někdy slyšeli Čecha jódlovat?“ Zatvářili se nechápavě. „Ne? Tak já vám to předvedu.“
Jak známo, zpěváci používají při rozezpívání hlasových cvičení zvaných solvéže. A tak jsem spustil naplno s efektním zajódlováním na posledních dvou slabikách: „Hemero…íí...dy! – Astero…íí…dy! – Alkalo…íí…dy! „Několikrát jsem to zopakoval a účinek se dostavil ihned. Na tvářích policajtů se objevil úžas, lidé se srotili kolem mne. Když jsem připojil bavorskou Steh nur auf a Komm, liber Mai, byl jsem v obležení posluchačů. Tleskali i policajti.
Co vám mám povídat. Pokutu jsem nejen nedostal, ale z řad diváků vyšel dotaz, zda bych v jejich městečku nezřídil kurzy jódlování. Což jsem po delší úvaze přijal.
Už rok dojíždím jednou týdně k sousedům do Německa vyučovat technice jódlování. Frekventantů mých kurzů spíš přibývá než naopak. Mí žáci jsou učenliví a jde jim to dobře. Jak by ne, když jódlování patří k jejich národní seberealizaci. Že se to však mohou naučit od Čecha, to je trochu zaskočilo. A obzvlášť mě těší, že největší pokroky dělají mí dva policisté.
O autorovi| podle příběhu Jiřího Vališe napsal Jiří Kolář
