Bydlící u potoků mají se na pozoru míti, aby okolo svatého Jana povodní překvapeni nebyli a i s dobytkem do nebezpečenství života nepadli. Dlouho trvající deště či stržení oblak, často i jen v hořejších krajinách, jsou předchůdcové povodní, které okolo svatého Jana často větší bývají, nežli na konec zimy v čas břenice.
Tuto výmluvnou radu k měsíci červnu napsal roku 1838 v „Ponaučných i zábavných listech pro polní hospodáře...“ historik a hospodářský spisovatel Matyáš Kalina rytíř z Jäthensteinu (přirozeně s připojenou nezbytnou básničkou: „Zelené jsou nyní kraje, / Krásné kolem podívání; / Kýž jen také na nich zraje / Hojné Boží požehnání!“). Výše uvedená citace potvrzuje, že u našich předků si jánské povodně získaly jako hydrologická singularita značný respekt. V upozornění Matyáše Kaliny je rovněž správně nepřímo řečeno, že v tomto období se dostavují velké vody dvojího druhu: (1) povodně z dlouhotrvajících regionálních dešťů a (2) povodně způsobované krátkodobými srážkami velké intenzity (z přívalových dešťů). Právě uvedený druhý typ povodní, které jsou svým rozsahem zpravidla místní až regionální, postihl v letošním roce, a to v míře více nežli vrchovaté, některé části naší republiky.
Snad nejimpozantnější vlastností povodní z krátkodobých srážek velké intenzity je neuvěřitelná, často ohromující rychlost jejich vzniku. Pro nezasvěcené pozorovatele se totiž dostavují více nežli náhle, třeba jen během desítek minut.
Mnohdy se dostavují doslova jako „blesk z čistého nebe“. Ostatně to velice dobře postihuje jejich anglický název: flash-floods = bleskové povodně. Nejčastěji se vyskytující povodně z přívalových dešťů zpravidla ovlivní plochu jen několika čtverečních kilometrů. I zde se opět projevují rychlým vzestupem vodních stavů na drobnějších tocích, třeba i o několik metrů, což je spojeno s bouřlivými, ale jen lokálně devastujícími průtoky. Tyto druhy povodní lze sice z určitých synoptických situací předpokládat, ale nikoliv s prakticky využitelnou adresností blíže předpovědět.
Na předání informací zjišťovaných varovnými systémy chybí totiž zpravidla potřebný čas. Toto je také podstatná odlišnost bleskových povodní od záplav, které jsou vyvolávány druhým typem letních povodní, dlouhotrvajícími několikadenními vlnami regionálních dešťů.
Příčina? Příliš mnoho bouřek Jen ve výjimečných (tedy málo pravděpodobných případech) mohou „bleskové povodně“ nabývat atypicky většího - až regionálního rozsahu. Ale i málo pravděpodobné se právě v hydrologii stává skutečností. Tato situace nastala právě v případě letošních jánských povodní. Příčinou se tedy stal značně nepravděpodobný opakovaný výskyt bouřek (až kolem deseti) v poměrně malém prostoru. Většinou totiž dochází k rozptýlení bouřkových mraků na značně širších teritoriích. Bleskové povodně někdy mají ještě jednu neuvěřitelnou vlastnost. Jejich vznik totiž nemusí být úzkostlivě vázán na nějaký článek stálé hydrografické sítě (potůčky, potoky, říčky). Mohou do lidských sídel, sklepů a bytů ve vsích nebo na kraji městských sídlišť, vnikat svými až metry vzedmutými záplavovými vlnami, zahlcenými bahnitými půdními suspenzemi, přímo z výše položených polí. Příčina je přitom hydrologicky a hydropedologicky velice prostá.
V důsledku kinetické energie dopadajících dešťových kapek přívalového deště dochází bezprostředně k mechanickému uvolňování jemných částic v povrchové vrstvě půdy a k rozplavování strukturních agregátů, což vede k zatemování (ucpání, uzavření) rozhodujících vstupních částí vodovodných půdních pórů. Takto již od prvých okamžiků po počátku přívalového deště nastává hydrologicky vysoce nepříznivá situace, kterou je částečné nebo úplné omezení schopnosti půd přijímat vodu.
Srážková voda pak na rozdíl od lesních nebo přírodě blízkých stanovišť musí úplně nebo z velké části odtékat povrchově. Velice často v těchto případech dochází ke stavu tzv. pseudonasycení půdy vodou - svrchní vrstvy orničních horizontů jsou třeba až rozbahněné, ačkoliv podorniční horizonty je nutno, dle objektivního analytického stanovení objemové vlhkosti, hodnotit nejvýše jako vlahé.
Tyto nepříznivé hydrologické vlastnosti jsou způsobeny především tím, že intenzivně obhospodařovaná půda je vlastně artefaktem. Je pravidelně ovlivňována nejenom základními agrotechnickými operacemi, ale i neživinnými toxickými rezidui hnojiv a zhutňováním těžkými mechanizačními a dopravními prostředky. To vede nejenom k výraznému zhoršení fyzikálních vlastností půd, ale vede i k totální absenci vysoce drenizujícího efektu hluboko zasahujících kořenových systémů rostlin a ke krajně nepříznivému složení a početnosti půdní flóry a fauny, které mají zcela mimořádný vliv na zastoupení hydrologicky účinných makropórů a na jejich stabilitu.
Chvála půlmetrovým žížalám Velice významnou skupinou půdních živočichů jsou například žížaly. U nás jich žije asi 40 druhů. Třeba druh hlubinné žížaly, který nese vědecký název Allolobophora hrabei dosahuje délky téměř půl metru. Vzpomínám si, že když jsme na jižní Moravě prováděli měření influkčně-infiltrační schopnosti půd (influkce = vtoky do půdy; infiltrace = vsak do půdy), tak když takový exemplář žížaly vypadl ze stěny kopané průzkumné sondy, naše techničky se ho bály. A není divu, že tito půdní živočichové v půdě vytvářejí již hydrologicky značně účinná stabilní „miniaturní vodovodní potrubí“, jejichž stěny impregnují svými tělními výměšky.
S těmito uvedenými skutečnostmi velice úzce souvisí zcela nedostatečná míra přeměny povrchového odtoku na odtok podpovrchový u intenzivně obhospodařovaných zemědělských půd.
V minulém týdnu jsem se mohl naopak prakticky přesvědčovat o diametrálně odlišných parametrech schopnosti přijímat vodu, kterou disponují přírodě blízká stanoviště. Několik desítek centimetrů vysoký koncentrovaný povrchový přítok vody ze zemědělsky využívaných ploch po vtoku do lesa byl po svém rozptýlení horizontem nadložního humusu na několika desítkách čtverečních metrů beze zbytku transformován na odtok podpovrchový!
Nádrže povodním nezabrání Péče o půdu a péče o krajinu, to je především posilování jejich retenčních, akumulačních a protierozních funkcí. Jsou neopomenutelnými vysoce účinnými nástroji, pomocí kterých můžeme do značné míry mírnit, vyrovnávat a nebo (a to právě v našich podmínkách středoevropské mírně teplé vlhké podnební oblasti) i zcela eliminovat mnohé očekávané důsledky klimatických změn.
Přitom obecnou zásadou provádění komplexu vzájemně na sebe navazujících a doplňujících se tzv. strukturálních opatření krajinného inženýrství na povodích je princip řešení problémů přímo v místech, kde vznikají.
Při této koncepci je například výstavba nádrží v rámci protipovodňové ochrany pověstným „chytáním býka za ocas“. Jinými slovy, nádrže by neměly být navrhovány jako prvek jediný či prvý, ale jen v případě nezbytné potřeby jako prvek závěrečný - jako výsledek hydrologického dopočtu.
Je snad pochopitelné, že žádná retenční nádrž vzniku hydrologických extrémů či běsnící vodní erozi půdy uvnitř povodí nezabrání!
***
Výstavba nádrží v rámci protipovodňové ochrany je pověstným „chytáním býka za ocas“. Měly by být až závěrečným prvkem celku.
Na předání informací z varovných systémů chybí zpravidla potřebný čas. To je podstatná odlišnost bleskových povodní od záplav.
O autorovi| Zdeněk Vašků, hydrolog
