Rodák z minnesotského Duluthu Robert Allen Zimmerman (67) se hudbě věnuje bezmála půl století. Vydal čtyři desítky řadových desek, několik kompilací a záznamů z koncertů, dohromady prodal téměř osmdesát milionů nosičů. Jeho skladby All Allong the Watchtower či Times They Are A-Changin’ dávno zlidověly, hity Blowin’ in the Wind a Knockin’ on Heaven’s Door se v 60. letech staly antiválečnými hymnami a definovaly charakter „protestsongu“. (Kteréžto označení Bob Dylan nesnáší od začátku kariéry.)
Zpěvák je držitelem několika cen Grammy, Zlatého Glóbu i Oscara. Tradičně se usazuje na předních příčkách žebříčků „nejlepších umělců všech dob“ a i jeho poslední album, dva roky staré Modern Times, zdolalo americkou hitparádu lusknutím prstů a hudební magazín Rolling Stone jej zvolil nejlepší deskou roku 2006.
Nejsem básník Dylanovy texty jsou zároveň považovány za kvalitní básně. Ostatně Pulitzerovu cenu letos dostal za „zásadní přínos populární muzice a americké kultuře vůbec, vyznačující se lyrickými kompozicemi s výjimečnou básnickou silou“. Poprvé v historii tak Pulitzerova cena putovala do rukou (folk)rockového muzikanta - dříve to byli jen Thelonious Monk a John Coltrane.
A co na to umělec? „Já nejsem žádný básník. Vůbec se mi to slovo nelíbí,“ řekl v životopisném snímku režiséra Martina Scorseseho No Direction Home. Vzápětí to ale popřel: „Básník je kdokoliv, kdo se nenazývá básníkem.“
Svými prořízlými ústy je Bob Dylan pověstný: „Folková hudba? To bych nikdy nepoužil. Folkaři jsou banda tlusťochů.“ Hlavně v posledních letech platí za tajemnou postavu showbyznysu. V době, kdy se všichni tlačí do médií, téměř neposkytuje rozhovory a nepouští k sobě žádné fotografy. Naopak se nebojí do mateřských škol: podle deníku New York Post občas hrával na kytaru a zpíval ve školce, kterou navštěvoval jeho vnuk. Rodiče se o tom doslechli poté, co jejich děti vyprávěly „o podivínském kytaristovi, který zpívá hrůzostrašné písničky“.
O čem dnes Dylan přemýšlí, se dá usuzovat jen z jeho písní. V tom zůstává věrný ideálu, že umělec má hovořit prostřednictvím své tvorby. Má pověst muže, jehož každý koncert je jiný - publikum nikdy neví, co se stane, jak poskládá playlist a jakým způsobem s vybranými písničkami naloží. Bude hrát na klávesy? Na kytaru? Na harmoniku? Už proto stojí za to na něj zas přijít. Silnější bylo „D“ Na podzim 2004 vyšel první díl Chronicles, Dylanovy autobiografie. Na třech stech stranách pokrývá nejvýznačnější části svého života a kariéry. Píše např. také o tom, jak vznikl jeho umělecký pseudonym.
„První věc, co jsem chtěl udělat, poté co vypadnu z domu? Začít si říkal Robert Allen. Znělo to jako jméno nějakého skotského krále a děsně se mi to líbilo.“ Nicméně při čtení magazínu Down Beat narazil na saxofonistu Davida Allyna. „Taky se mi líbily básně Dylana Thomase. Dylan a Allyn mi znělo podobně. Budu Robert Dylan. Nebo Robert Allyn. Ale písmeno „D“ mi nakonec přišlo silnější.“
Jeho autobiografie se držela devatenáct týdnů na vrcholu žebříčku bestsellerů. A samo přijetí knihy Dylana dojalo až k slzám: „Většina lidí, co píše o hudbě, nemá vůbec ponětí, jaké to je. Jaké to je hrát. Ale když jsem četl recenze téhle své knížky, říkal jsem si, člověče, tihle lidi vědí, o čem mluví. To vás dostane. Věděli dokonce víc než já. Některé recenze té knížky mě skoro rozplakaly. V dobrém slova smyslu. Nikdy dřív jsem tohle u hudební kritiky necítil.“ Pokračování jeho pamětí je naplánováno na konec letošního roku.
Režisér Todd Haynes pojal loňský životopisný film o Dylanovi I’m Not There experimentálně. Vybral šest rozdílných herců (Christian Bale, Heath Ledger, Richard Gere nebo Cate Blanchett), aby zobrazili „inkarnace“ Boba Dylana v několika dekádách a žánrech, které reprezentují jeho život a kariéru. Aktuální podobu mají fanoušci možnost vidět v pondělí. Jaká bude? Nechme se překvapit.
