Psal se rok 1987. Bob Munro, Kanaďan pracující v Nairobi pro svou vládu na environmentálních rozvojových projektech, šel jako obvykle jednoho rána slumem Mathare za svou prací. Na přilehlém plácku uviděl partičku kluků, jak hrají fotbal. Vlastně už ani moc nehráli - spíš se pošťuchovali a rychle se schylovalo k potyčce.
„Proč se perete a normálně nehrajete? To nemáte ta svoje utkání nijak zorganizovaná?“ zajímal se Bob. Kluci jen rozpačitě postávali a odpověděli, že ne. Domluvili se tedy, že se za dva týdny potkají znovu a dají tomu nějaký řád. A že každá strana bude mít dopříště svůj úkol: Bob přinese míč a dvě sady dresů, a kluci zato přivedou své kamarády, aby jich bylo dost na dva týmy.
Za čtrnáct dní se na tomtéž místě opravdu potkali. Bob s sebou měl dresy i míč, ale už když přicházel, viděl, že není připraven dost dobře. Na hřišti ho totiž nečekalo 22 hráčů - ale 22 týmů...
Tak končí legenda o vzniku organizace. Reálný příběh ale pokračoval a dodnes pokračuje. Bob vytušil mimořádný potenciál fotbalu jako magnetu pro mládežnické projekty. Začali společně z ničeho, s minimálním zázemím. Musel stačit jeden bídný hrbolatý plácek, na němž se pravidelně potkávali a nad kterým by každá začínající evropská fotbalová naděje dozajista ohrnovala nos. A protože nazbyt nebylo ani míčů, vypomáhali si často tzv. paper balls - ručně dělanými míči, vyrobenými z napěchovaných igelitových tašek (kterých se ve slumech vždy válí dostatek), umně omotaných špagátem.
Začalo to jako malý svépomocný mládežnický projekt. Bob měl ale dobrý čich - nezůstalo u toho dlouho.
Dnes je MYSA (Mathare Youth Sport Association) největší sportovně-rozvojovou mládežnickou organizací v Africe - a organizací s patrně nejlepším fotbalově-rozvojovým know-how na světě. V chudinských čtvrtích Nairobi organizuje v megaměřítku celoroční fotbalové soutěže pro více než 1100 týmů ve 100 ligách, celkem pro více než 17000 zájemců.
A fotbalový míč slouží následně jako spolehlivě fungující lákadlo i pro mladé lidi s jinými zájmy. Tak vznikly projekty kulturní - zaměřený na tradiční africkou hudbu a tanec, sociální - pomáhající nairobským žebrajícím dětem ulice, environmentální - organizující pravidelný úklid odpadků ve slumech, či kampaně prevence HIV.
Dnes už zdaleka nejde jen o fotbal. „Sport je jen prostředek a odrazový můstek, nakonec jde o něco mnohem podstatnějšího a trvalejšího, než jsou jednotlivá sportovní vítězství. Jde o to, napomoci talentované mládeži k získání sebevědomí, vůdcovských schopností a vzdělání, jde o to, podpořit novou generaci Keňanů, která vybuduje novou, jinou Keňu,“ říká Peter Karanja, šéf MYSY.
Jedna generace, resp. několik šťastnějších a schopnějších jedinců v ní, už s těmito vyhlídkami vyrostla: když jsme měli minulé léto tu příležitost a štěstí pro MYSU pracovat, vedle v kancelářích sedávali ti, kteří „tam tenkrát byli“ - ti, kteří před takřka dvěma desetiletími rozpačitě postávali před tím podivným bělochem, který se o ně živě zajímá.
Tenkrát stáli náhodou u zrodu -a dnes stojí v čele nevládního kolosu s desítkami zaměstnanců, stovkami dobrovolníků v terénu a desítkami tisíc adresátů jejich aktivit. Stojí v čele jednoho ze šťastných keňských příběhů, jehož páteří jsou dodnes mladí lidé s minimálním vzděláním a věkem kolem 20 let.
Že tento podnik stále více kvete a že byl za svou činnost a výsledky opakovaně nominován na Nobelovu cenu míru, je vlastně malý zázrak. Tato kniha ale nemá být a nebude adorací jedné organizace. Chce spíš ukázat, čím je a čím může být pro Afričany fotbal. My v Evropě ho známe hlavně jako povyražení, zábavu pro volný čas.
V nairobských chudinských čtvrtích ale fotbal znamená mnohem víc - je jednou z minima šancí, jak na sobě systematicky pracovat a získat aspoň elementární zázemí. A proto je jednou z (mála) nadějí na lepší budoucnost.
A je tu ještě jedna základní ambice. Když se u nás řekne „africký fotbal“, vybaví se lidem několik jmen. Roger Milla, George Weah, Abedi Pelé a dnes hlavně asi Samuel Eto'o.
Jenže to je jen špička ledovce. Rádi bychom tedy ukázali aspoň malou část jeho zbytku, jeho neviditelnou, ale nedílnou část. Fotbal na bezejmenných pláccích, fotbal v africké každodenní realitě, z níž ti slavní vzešli.
Téma fotbal v Africe v celé své šíři se však do jedné knihy vejít nemůže. „Ten kontinent je příliš velký, než aby se dal popsat. Je to něco jako oceán, zvláštní planeta, různorodý a bohatý vesmír,“ jak říká Ryszard Kapuscinski, polský cestovatel a novinář, jenž coby dlouholetý africký zpravodaj zakusil mnohotvárnost tohoto kontinentu lépe než kdo jiný.
Do rukou se vám tedy dostává nikoli úplný přehled, ale spíše mozaika osobních (nejen) fotbalových zkušeností z jednoho konkrétního místa, doplněná o sérii tematických kapitol o tom, jak se hraje a co znamená fotbal v Africe obecně.
Keňa Na mapě Afriky je to zemička rozlohou spíše skromná. Zdání ale klame - ve skutečnosti je Keňa větší než kterákoli západoevropská velmoc a v Evropě by rozlohou patřila do první trojice, hned za východní obry - Rusko a Ukrajinu.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Z jihu na sever Keni to máte dobrých 1000 km krajinou, která je pestrá a rozmanitá, jak jen může být - nespoutaně bující v dostatečně zavodněném pobřežním pásu na jihovýchodě, suché křovinaté stepi na většině území, vyprahlé pouště na severozápadě při hranicích se Súdánem, zasněžené horské vrcholy pětitisícovek ve vnitrozemí.
Mezi africkými státy patří Keňa pro Evropana dozajista k těm známějším a více navštěvovaným. Pro turistu skýtá tato země stěží překonatelný rejstřík cestovatelských lákadel - na pobřeží pláže s bílým pískem, zalité ostrým rovníkovým sluncem, ve vnitrozemí hory, patřící k nejvyšším na kontinentu, s pohádkovými panoramaty a pozoruhodnou vysokohorskou flórou. K tomu široká škála národních parků - nekonečné savany, tisícihlavá stáda zeber, buvolů a pakoňů, divoká africká příroda na dosah ruky, a přesto v bezpečí vlastního automobilu.
Ani pro člověka, který se sem nikdy nevydal, ale nezní „Keňa“ úplně cize. Velkou oblibu si v Evropě získaly Hemingwayovy Zelené pahorky africké či světoznámé vyprávění ochránkyně keňské divočiny i kultury, opavské rodačky Joy Adamsonové Lvice Elsa. A pokud neholdujete knihám, patrně vám na atletických světových šampionátech neunikla keňská běžecká hegemonie na středních a dlouhých tratích.
Z té evropské dálky to nutně vypadá tak, že v Keni veškerá mládež intenzivně běhá - a ti nejlepší z nejlepších pak vyhrávají olympiády a mistrovství světa. Pravda je ale jiná. Běžecké talenty se rekrutují jen z několika málo specializovaných škol na venkově - a pak vyhrávají světové šampionáty...
Keňa co do popularity a sledovanosti rozhodně není zemí atletickou, ale především fotbalovou. Fakt, že keňský fotbal k africké špičce rozhodně nepatří, na tom nemůže nic změnit.
Země fotbalu zaslíbená Když v létě probíhal atletický šampionát v Helsinkách, místní registrovali keňské běžecké medaile s uspokojením, ale bez výraznějšího vzrušení. To víkendové zápasy anglické Premier League vzbuzovaly v Nairobi mnohem větší emoce.
Manchester, Liverpool, Arsenal, Chelsea - to jsou největší fotbalové pojmy a téměř každý patří do jednoho z těchto táborů. Pondělní rozhovory se nesly nejčastěji v jejich duchu, zápasy i výkony jednotlivých hráčů se probíraly do nejmenších detailů a odlehčené i vážnější pokračovalo po celý zbytek týdne - do špičkování příštího zápasu.
Neděle bývá zkrátka v Nairobi zasvěcena „bohům“ - těm tradičním i těm novodobým, fotbalovým... Dopoledne jsou chrámy - nejčastěji křesťanské, římskokatolické - do posledního místečka naplněné věřícími, odpoledne bývají obdobně přeplněné hospůdky a restaurace. Hraje se totiž další kolo Premier League a televizi s placenými zahraničními přenosy nemá doma takřka nikdo. Ti movitější tedy vyráží do centra Nairobi do lepších restaurací s velkou obrazovkou, ti chudší zůstávají ve slumových hospůdkách, kde se několik obrazovek v dřevěných, improvizovaných chatrčích taky najde. Program fotbalového odpoledne visí na tabuli dlouho před zápasem, vstup je za 20 keňských šilinků - zhruba 6 korun.
Nedělní program běžného Keňana dobře ukazuje, co pro Afričany fotbal znamená. Hra, kterou milují, kterou prožívají nesrovnatelně emotivněji než my v Evropě, kterou dovedou donekonečna hrát i rozebírat. A k tomu ten nedělní mediální spektákl z Evropy - představení jejich fotbalových hrdinů na kontinentu, který je pro většinu z nich nedosažitelným místem, kde se mají všichni úžasně dobře a kde veškeré problémy kvapem zmizí -hotový ráj na zemi.
Když se mě přátelé po návratu ptali, jakéže náboženství mají v Keni, odpovídal jsem s lehkou nadsázkou, že v Keni ctí každý v zásadě dvě náboženství. S tím prvním že je to trochu složité, protože se tu mísí tradice křesťanská, islámská, hinduistická i původní animistická, ale že tím druhým náboženstvím je určitě fotbal, potažmo anglická Premier League.
Byla v tom nadsázka, ale v žádném případě si nemyslím, že bych zkresloval skutečnost. Mám pro to dva půvabné doklady, z Nairobi i z venkova.
Bělochem ve východním Nairobi I podle barvy kůže rezidentů se Nairobi dělí na 2 různé světy. Západní Nairobi, plné obchodníků, zahraničních diplomatů a pracovníků Spojených národů, je pestrou směsicí nejrůznějších národností a ras - včetně té bílé. Když jsme lidem v této bohatší a bezpečnější části města sdělovali, že pracujeme a veškerý čas trávíme ve východním Nairobi, zhostila se jich menší panika - jako by to bylo „území, kde žijí lvi“.
Ve skutečnosti jste ale jako cizinec paradoxně ve větším bezpečí než místní obyvatelé. Respekt až devótnost vůči bělochovi je všudypřítomná - zjevný pozůstatek starých, koloniálních časů a také ozbrojené gangy si útok na bělocha dvakrát rozmyslí. Vědí, že by z toho byl velký případ a že policie by vše prošetřovala mnohem pečlivěji.
Oč méně vám hrozí krádež či přepadení, o to víc si tu užijete extra pozornosti. Být bělochem a žít ve východním Nairobi znamená být neustále na očích. Na ulici, v obchodě, v autobuse, všude. Aniž si to uvědomujete, permanentně svítíte - barvou své kůže.
***
KNIHOVNIČKA LN
Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst Robin Ujfaluši Jak se hraje fotbal v Africe Vydalo: nakladatelství Labyrint 160 stran, cena 245 Kč Zítra: Král, císař a car
