Již o tomto víkendu poznáme vítěze Eura 2008, a než obrazovky přeladíme na čínskou olympiádu, můžeme si klást nejrůznější nadčasové otázky, které při šampionátu netrápily fanoušky na Primě nebo na Růžku tak naléhavě jako momentální skóre.
Je ovšem třeba mít na mysli, že tyhle etické otazníky jsou možná záludnější věcí než „ten míč kulatý“ z někdejší televizněfotbalové hymny. Žádný totiž nemíří přímo k jádru problému, kterým je pravděpodobně fotbal sám. Což se říkalo už několik století před letošním Eurem, konečně vyřazenými Turky a Vlastimilem Košťálem. Vždyť kopané spílali už hrdinové renesančního Williama Shakespeara dávno před vznikem Premier League, a ani v Česku nefandili klání na zeleném pažitu všichni tak oddaně jako Poláčkův Načeradec, Habásko nebo Bassových jedenáct Klapzubů.
Pro profesora Arnošta Vogela například, který v Československu roku 1923 vydal spisek Soumrak kopané, byl tenhle sport už tehdy zralý na morální očistu nebo možná i na zrušení: „Kopaná jest hrou nebezpečnou sama o sobě a provádí se s bezpříkladnou surovostí,“ říkal Vogel, pro kterého fotbal rozhodně nepřispíval smíření mezi národy, jak tvrdila rétorika pořadatelů meziválečné Evropy: „Fotbalový sport tělesně i výchovně pro mládež se nehodí,“ psal ve své filipice bedlivý pozorovatel kopané Vogel a každé tvrzení pečlivě dokládal konkrétními incidenty: „Zase jeden brankář zemřel po ráně do sleziny, Schönfeld v Bělěhradě,“ uvádí například.
Když v Shakespearově Králi Learovi nadáva Kent Oswaldovi do „sprostého fotbalisty“ (a komentovaná vydání dovysvětlují, že se za časů stratfordského barda jednalo o mrzkou pouliční hru zahálčivé mládeže), řeknete si, že podobná kritika fotbalu možná prošla v jeho kolébce jednoduše proto, že pod svícnem bývá tma. Ale i národ masopustů a pláničků by nejspíš valil panenky, kdyby dnes někdo přetiskl Vogelův výpad proti hře, „která bez surovosti vůbec by nebyla myslitelná“.
„Vniknutím břeclavských výrostků holemi (jeden také revolverem) ozbrojených vznikly scény, jaké se dosud v Hodoníně neodehrály,“ psal roku 1923 Sport a profesor Vogel citáty z dobového tisku doplňuje podrobným výčtem nesportovních kopanců do hlavy, zlomených kostí i úmrtí na hřišti (třeba zlomená páteř vídeňského brankáře Pekarny).
Také Lidové noviny napsaly ve stejném roce třeba o zápase S. K. Pardubice s Meteorem Vinohrady: „Surovosti se množí, fanouškové se usmívají... Následkem srážky musil býti jeden hráč Meteoru odnesen. Sotva kdy bude s to, aby ještě hrál kopanou...“ Pokud vám tedy někdo o dovolené ve výčepu chatařské osady vysvětluje, že když ještě hrávala Dukla mezi mrakodrapy, fotbal býval hravější, nevinnější a nikomu tenkrát přece nešlo jen o ten mizerný výsledek - „ano Emičko, ještě dva kousky si tady s panem inženýrem dáme“ - berte jeho autentické vzpomínky raději s rezervou.
A kdo se domnívá, že vylučování fotbalových chuligánů z evropských stadionů zavedli až Britové v 80. letech, ať na takový omyl taky příliš nesází. Distanc totiž dostávali i teenageři Masarykovy republiky: „Ježto napomenutí a hrozby neměly výsledku, německý sportovní klub v Chebu zakázal dětem a mládeži školou povinné návštěvu zápasů na čtyři neděle,“ konstatuje Vogel a prvorepublikové noviny psaly přímo o „orgiích zfanatisované mládeže“.
Vogelův výpad proti jednomu z nejmasovějších sportů dneška měl přitom v mnoha ohledech prorocké rozměry. Když autor například odsuzuje celospolečenské pokrytectví, které evropskou „amatérskou“ scénu provázelo - na kontinentě na rozdíl od Británie profesionální fotbalisté ještě oficiálně neexistovali -, upomíná jeho uštěpačná kritika na poválečný stav, kdy socialistické sportovce „kryla“ razítka nejrůznější zaměstnavatelů, včetně Československé lidové armády.
I nezištné fandění idolům domovského klubu narušovaly už za Vogela hráčské přestupy a ekonomické zájmy majitelů: „Zase vzkvétá pokoutní obchod hráči,“ konstatuje ve 20. letech minulého století autor, podle kterého již dávno nemůže býti o sportu ze záliby řeči. „Vše stalo se již obchodem a nikde nebylo nalezeno odvahy k použití očisťovacích prostředků. Chápeme, že každý klub chce vynikati dobrou hrou svého mužstva, nerozumíme však prostředkům, jichž se k tomu používá. Lstí, a je-li potřebí, i koupí snaží se jeden klub druhému přetáhnouti hráče.“
Tak, Ivánku, kamaráde, slyšíš? Asi to s tím zvoláním „Fotbal, to je hra“ nikdy tak jednoznačné nebylo. Jak by ale Vogelovi možná řekl poučený král Lear: „Dokud ještě můžem říct, že je to nejhorší, pořád to ani zdaleka nejhorší není.“
VŠECHNO JE JINAK Do fotbalistů si lidé nadávali už za Shakespeara a pokud vám někdo tvrdí, že když ještě hrávala Dukla mezi mrakodrapy, býval fotbal hravější, nevinnější a nikomu nešlo jen o ten mizerný výsledek, berte jeho vzpomínky s rezervou
Mou tvorbou se již dlouho prolíná Edith Piaf. V obraze s názvem „Koncert“ figurují skuteční lidé mého života jako publikum. Je to první dílo, kde nepoužívám svou obvyklou předlohu - skutečné dobové fotografie a videozáznamy. Edith Piaf maluju, protože je to nádherný portrét života. Tomáš Neměc narozen 1986 v Poličce
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
