Politici se zlobí, že roste cena proudu. A co čekali, když přijímali evropskou legislativu?
Kdyby to nemělo tak nepříjemné následky na spotřebitele, byl by mumraj kolem solárních panelů, kvůli nimž má podražit elektřina, fascinující podívaná. Kdosi na uměle nastavených výkupních cenách pohádkově vydělává, ve většině případů ale ani netušíme, kdo. Za nemravné zisky solárních spekulantů nese prý vinu celá politická scéna, tedy všichni a nikdo (ve skutečnosti se relativně čistým svědomím může chlubit jen ODS, která kdysi proti klíčové novele hlasovala, a prezident Klaus, který ji marně vetoval). Jsme svědky jakési kolektivní nechuti politiků přijmout za své jednání odpovědnost. A to je solární havárie jenom předkrm revoluce, která se na zákazníky chystá.
Fantazie za všechny peníze Cílem revoluce je zbrzdit globální oteplování, revoluce je to chtěná a vědomá. Její základ v Evropě tvoří unijní směrnice známá pod šifrou 20/20/20. Směrnicí se členské státy EU zavázaly, že do roku 2020 sníží emise skleníkových plynů o 20 procent a především že přinejmenším 20 procent evropské energie budou získávat z obnovitelných zdrojů. Tady je třeba hledat původ všech těch výhod pro výrobce proudu z takzvaných obnovitelných zdrojů, od povinnosti správců sítě odebírat přednostně „zelený“ proud až po absurdní výkupní ceny za proud z fotovoltaiky. Aby se obnovitelné zdroje časem uplatnily na trhu, bude potřeba zdražit zdroje tradiční, tedy víc je zdanit. Dotace i daně povedou k podstatnému růstu cen.
Hlavní politické směry v České republice tuto evropskou politiku poslušně nesou, o ceně za energetickou revoluci ale od nich neslyšíme ani slovo. Z debaty kolem solárního boomu je zřejmé, že odvahy se nedostává dokonce ani Straně zelených, u níž by přitom s ohledem na její ideologicky vyhraněné voliče člověk řekl, že její předáci tolik neriskují. Nikdo nespěchá oznámit spotřebitelům, jaké ta revoluce bude mít zhruba náklady, že se jim kvůli ušlechtilému boji, o němž nikdo neví, jestli je veden proti skutečné hrozbě nebo s větrnými mlýny, prodraží elektřina, zboží i služby, a že přibude nezaměstnaných, až se další firmy přesunou do Asie, kterou globální oteplování nezajímá.
Ale klid, upřímnější ke svým voličům nejsou ani západní vlády. Objevuje se nicméně spousta dílčích čísel, z nichž lze složit docela hutný obrázek. V pobřežních vodách u jihovýchodní Anglie například před měsícem otevřeli „největší větrný park na světě“ s dvacetiletou životností. Britové na něj v subvencích doplatí celkem 1,2 miliardy liber. Nový Cameronův kabinet sní o 400 tisících nových míst v zeleném průmyslu; škarohlídi spočítali, že při nákladech na jedno pracovní místo v novém větrném parku by na kýžených 400 tisíc míst prasklo 17 ročních výkonů celé britské ekonomiky.
Kolega Jiří Peňás v sobotních LN z legrace navrhoval svést teplý Golfský proud do tunelu, který by procházel středem evropského kontinentu. Prý by tím tunelem mohla vést i zelená elektřina, jen se na tom experti v Bruselu ještě nedohodli. No, skutečnost za Peňásovou humoristickou rubrikou Prach a broky příliš nezaostává. Po dně Severního moře už možná za pár let povede kabel, jímž z Německa do Norska poteče elektřina z větrníků, zatímco Norové budou do Německa posílat elektřinu ze svých vodních elektráren.
Takové fantaskní projekty mohou vznikat jen proto, že se vlády zavázaly strmě zvýšit podíl energie z takzvaných obnovitelných zdrojů. Elektřina z větru, ze slunce a z vody je přitom kolísavá, není na ni spoleh, takže se musí složitě rozesílat z míst, kde zrovna zasvítilo nebo zafoukalo. Pokud se jí v Evropě má vyrábět o tolik víc než dnes (kancléřka Merkelová chce, aby do roku 2050 podíl obnovitelné energie v Německu vyskočil z dnešních 16 na 80 procent), bude k tomu třeba postavit úplně novou, mnohem sofistikovanější infrastrukturu. Evropská komise podle týdeníku Spiegel předpokládá, že tenhle jeden úkol bude stát Evropu 400 miliard eur. A celá zelená revoluce prý podle katastrofické studie koncernu RWE vyjde státy Unie až na tři biliony eur.
Čekání na zeleného Julínka Tyto astronomické peníze by nakonec neplatil nikdo jiný než spotřebitelé. Příznivci zelené revoluce tu namítají, že dnes, kdy jsme odkázáni na fosilní zdroje, nemají zákazníci o skutečné ceně elektřiny ani ponětí, neboť se do té ceny nezapočítávají ekologické ani zdravotní škody. Dobře, pak by nám ale měli naservírovat svou koňskou dávku upřímnosti, něco na způsob Julínkova pokusu přivést Čechy k poznání, že zdravotnictví není zadarmo.
V tomto případě by politická cena za upřímnost byla možná ještě větší. Co jiného už ale po skandálu s fotovoltaikou máme chtít, než aby s námi všichni ti advokáti nové energetické politiky mluvili jako s dospělými?
***
Jsme svědky jakési kolektivní nechuti politiků přijmout za své jednání odpovědnost. A to je solární havárie jenom předkrm revoluce, která se na zákazníky chystá.
O autorovi| DANIEL KAISER komentátor LN e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
