V lednu 2009, pět let po vstupu do Evropské unie, dostanou Češi šanci ukázat, jestli dokážou tenhle 27členný moloch uřídit. V Praze se bude rozhodovat o dalším směřování unie, Praha by měla diktovat, čím se bude EU půl roku zabývat. Něco takového česká diplomacie, natož státní správa, nezažila. Z Bruselu proto také hned, jakmile bylo jasné, kdy Češi řízení unie převezmou, přišlo varování: Dobře se připravte a hlavně – sežeňte zkušené, schopné a jazykově vzdělané lidi. Koneckonců bude potřeba předsednictví koordinovat s Francouzi a poté se Švédy.
A tak se český stát začal horečně shánět po těch, kteří dosud propadávali sítem jeho zájmu. Po lidech, jako je Pavlína Koubská.
Na schůzku do pražské kavárny přichází Pavlína na rozdíl ode mě včas. V Praze je jenom na skok a je to vidět. Její černobílý kostýmek je z Paříže, šátek, účes a manikúra také. „Měla jsem další pohovor... Poslední dobou jich bylo docela hodně. Zdá se, že je o mě docela zájem,“ hlásí s úsměvem.
Aby nebyl. Devětadvacetiletá Pavlína má unikátní zkušenost s několikaletou prací pro francouzskou státní správu. Jako jedné z prvních Čechů se jí před třemi lety otevřela možnost pracovat pro francouzskou vládu v Paříži, dokonce si mohla vybírat. Pavlína zvolila to, co jí bylo nejbližší – francouzskou obdobu našeho ministerstva pro místní rozvoj, známou pod zkratkou DIACT. „Na starosti mám region MidiPyrenées a koordinuji projekty financované z evropských strukturálních fondů.“ Jinými slovy, radí politikům, jak se dostat k unijním dotacím třeba na financování laboratoře pro místní chemičku, na výrobu součástek pro airbusy nebo na provoz rychlovlaků TGV. Česká republika má dosud velké problémy se získáváním různých příspěvků z unijního rozpočtu a největším úskalím bývá sestavení projektů. A s tím má Pavlína za více než dva roky v DIACT bohaté zkušenosti.
Francouzská státní správa, nebo alespoň její horní patra, je elitní spolek a pro většinu smrtelníků zůstává neproniknutelná. Snad jediným klíčem, který zato odmyká téměř všechny dveře, je vystudování ENA (École Nationale d'Administration). Absolventi této prestižní vysoké školy nedostanou žádný diplom, zato se zařadí do elitního spolku tzv. „enarqueů“, k nimž se řadí naprostá většina francouzských politiků a vyšších státních úředníků. A právě ENA Pavlíně neuvěřitelně rozšířila možnosti.
Byl to trochu šok
Pavlína Koubská nepatřila k privilegovaným, a tak potřebovala trochu štěstí. „Myslím, že na mě dokonale sedí mé oblíbené rčení:,Štěstí přeje připraveným.‘ Celá moje kariéra je toho vlastně nejlepším důkazem,“ říká Pavlína. O tom, že nějaká ENA vůbec existuje, se dozvěděla až při stáži v Paříži. Elitní britské nebo americké školy zná téměř každý, ENA je pro většinu Čechů stále poněkud neznámá – mimo jiné proto, že cizincům zůstávala z logiky svého charakteru dlouho uzavřena.
ENA si studenty velice pečlivě vybírá. Pro Pavlínu začalo všechno v létě 2003, kdy v Praze na francouzském velvyslanectví absolvovala přijímací zkoušky. Velké šance si nedávala, vždyť uchazečů bylo přes stovku a brali jen dva, ale jak sama říká, „zkoušející patrně hleděli na schopnost improvizace a kreativitu“. Pochopitelně ve francouzštině, která pro ni po letech zkušeností s tlumočením byla druhou mateřštinou. Přijetím na ENA skončilo pro Pavlínu studium v Čechách a v září už se hlásila ve Štrasburku. Ihned pocítila propastný rozdíl oproti poklidnému pražskému rybníku. Mezi francouzskými studenty vládla od počátku ohromná soutěživost – koneckonců nastupovali ke studiu s vědomím, že těm nejlepším z ročníku připadnou nejlukrativnější místa. A další překvapení přišlo hned za tři týdny. „Byl to trochu šok. Ve Štrasburku nám, studentům prvního ročníku ENA, oznámili, že studium zahájíme měsíčními stážemi na prefekturách po celé Francii. A pouhé tři dny před odjezdem nám prozradili, kam koho přidělili, takže jsme dostali minimum času na přípravu,“ říká Pavlína. Mimochodem, tyto stáže původně vznikly vlastně z nouze – když školu v roce 1945 generál Charles de Gaulle zakládal, neměla žádnou budovu.
Pavlínu čekala provinční prefektura v Tulle ve střední Francii, které se do novodobé francouzské politiky zapsalo třeba tím, že starostou Tulle je současný lídr socialistů Francois Hollande. Čtyři měsíce na prefektuře byla Pavlína asistentkou prefekta, což s sebou neslo i jeho zastupování při oficiálních akcích. „Na tohle vás nikdo nepřipraví. Jednoduše vás hodí do vody a musíte plavat,“ říká Pavlína Koubská.
Samotné studium na ENA začalo až po návratu ze stáže. Nejdříve ve Štrasburku, poté v Paříži. A Pavlínu čekal další šok. Tentokrát čistě pozitivní. „Podle mě je propastný rozdíl v přístupu přednášejících – ale to musí zaregistrovat každý student, který vyjede do zahraničí. V Čechách máte mnohdy pocit, jako by vám přednášející dávali najevo, že jim vaše zkušenosti z jiného prostředí vadí. Jako kdyby bylo vybočení z řady stále na obtíž. Student pasivně poslouchá moudra vyučujícího a tím to končí.“
To je ale stále jen kontrast mezi českou vysokou školou a jakoukoliv západní univerzitou. V čem je výjimečná ENA? „Připravují vás tam na takový druh práce, jaký se očekává, že budete později dělat. Tedy pokud jste Francouz. To znamená, že vás nutí velmi rychle analyzovat situaci a stručně, v,sound bitech‘ formulovat jakékoliv stanovisko. Běžnou záležitostí jsou rétorická cvičení nebo nácvik projevů na kameru ve školním studiu.“
Absolventům ENA bývá často vyčítáno, že vytvářejí tzv. „réseau ENA“, neboli „síť absolventů ENA“, a v praxi to tak opravdu funguje. Podle Pavlíny by ale zrušení školy, které vděčí za hodně, nic nevyřešilo: „ENA je jen špičkou ledovce. Ve francouzském školství závisí mnohé už jen na tom, na jakou základní školu či gymnázium dítě chodí, z jaké je rodiny. Přijetí na ENA na tom hodně závisí. V podstatě je to institucionalizované elitářství.“
Dva roky na ENA byly samy o sobě obrovskou zkušeností, navázané kontakty neocenitelné, ale tím to také mělo skončit. Pavlína neplánovala ve Francii zůstat. Rozhodně ne jako zaměstnankyně francouzského státu. Jenže ENA zprostředkovává svým absolventům kontakty a příslušná ministerstva projevují zájem. Nakonec si Pavlína mohla dokonce vybírat. Chtěla pokračovat v regionální politice, na niž se zaměřila už v bakalářské práci. DIACT ji přijal s otevřenou náručí – nejvyšší nadřízený byl ostatně absolventem ENA. Dostala kancelář, sekretářku, vlastní agendu... A ohodnocení, o jakém by si v Čechách mohla nechat jen zdát. Ani ve Francii ale nejsou kanceláře prosty závistivých kolegů. „Jistým lidem se nelíbilo, že bych měla na ministerstvu pracovat – ať už to souviselo s tím, že jsem absolventka ENA, nebo cizinka,“ krčí rameny Pavlína.
„Celý můj život mi občas připadá jako logický řetězec událostí, který mě na mou současnou práci připravil,“ pokračuje. „Od jazykové základní školy, kde jsem měla francouzštinu od třetí třídy – doma to tak chtěli, protože už moje babička učila celý život francouzštinu. Následovalo gymnázium ve Štěpánské, přivydělávala jsem si tlumočením z a do francouzštiny. Potom díky programu Erasmus jsem odjela na půl roku do Aix-en-Provence a následovala stáž ve francouzském Senátu. No, a nakonec přišla ENA. Nedá se říct, že bych měla kariéru nějak dopředu nalinkovanou. Spíš jsem dokázala zareagovat, když se vyskytla příležitost, radikálně změnit život a vrhnout se do neznáma.“
Úplná idyla to ale není. Jak říká, musela se „vykořenit“, na což doplácí její osobní život – zatím žádný vztah delší dobu nepřežil její kočovný způsob života. Jen během studia na ENA se třikrát stěhovala stovky kilometrů daleko. Těžké také bylo dostat se mezi Francouze, kteří si cizince k tělu hned tak nepustí. „Musela jsem opustit město, kde jsem se narodila, vyrostla, kde mám rodinu a stále také nejlepší kamarády. Uvědomila jsem si, jak to muselo být těžké pro emigranty. Když třeba ve dvaceti opouštěli všechno, co znali, a nemohli tušit, jestli to ještě někdy uvidí. Já to mám snazší. Když je mi smutno, strašně mi pomáhá vědomí, že se můžu sebrat a vrátit se domů, do Prahy.“
Což se asi brzy stane. Díky tomu, že pomalu končí její tříletý kontrakt v DIACT a zároveň se blíží české předsednictví Evropské unii, které si budeme předávat právě s Francouzi, se Pavlína opět ocitá ve správnou dobu na správném místě.
O autorovi| TOMÁŠ JENÍK, redaktor LN tomas.jenik@lidovky.cz
