Pod zkratkou HHhH se skrývá Reinhard Heydrich, Němci označovaný Himmlers Hirn heißt Heydrich (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich). Kniha HHhH francouzského spisovatele Laurenta Bineta, ověnčená Goncourtovou cenou za debutový román roku 2010, česky vychází v polovině října v nakladatelství Argo.
* LN Vaše kniha je pro české čtenáře zajímavá tím, že se v ní odráží váš osobní život a váš pohled současného francouzského autora na české dějiny...
Chtěl jsem, aby moje kniha byla čtenářům stejně přístupná a příjemná jako čtivě a dobře napsaný román, aniž by si přitom jako román „vymýšlela“. Mým cílem bylo, aby se o příběhu Gabčíka a Kubiše dozvědělo co nejvíce lidí. Kdybych o něm napsal vědeckou práci, k většině lidí by se ten příběh vůbec nedostal. Přitom je tak silný, dojemný, a snad i neuvěřitelný – jako kdyby byl dobře vymyšlen šikovným romanopiscem. A když už jsem ho vyprávěl, přál jsem si, aby jím i čtenář byl podobně překvapen, uchvácen a dojat jako já.
* LN Vaše kniha se čtenářem neustále komunikuje a diskutuje...
Do příběhu, který jsem se pokusil vyprávět, často jako autor vstupuji. Dělám to proto, abych čtenáři čestně a poctivě sdělil, tady si skutečně nejsem jist, tohle se mi nějak nezdá. Někdy se spolu se čtenářem tážu – stalo se to takhle a mohlo se to odehrát takto, je tohle historická pravda?
* LN Co jste takto třeba řešil?
Například barvu Heydrichova mercedesu. Píšu, že byl tmavě zelený. V jednom románu jsem ale četl, že byl černý. A tak čtenáři sděluji, že to vlastně není zcela jisté, jakou barvu ten mercedes měl… I když já to vím, že byl zelený!
* LNA je takový detail, jako je barva Heydrichova mercedesu, skutečně důležitý?
Jasně, řeknete si, je to drobný detail. I když – kdo může říct, co je drobným a podružným detailem, a co je naopak důležité a podstatné?! Je zásadní vědět, zda byl Heydrich blonďák, nebo brunet? Já myslím, že ano. Protože Heydrich, na rozdíl od Hitlera a ostatních nacistických pohlavárů, byl téměř ideálního vzhledu. Po čistě fyzické stránce tedy téměř dokonalý člověk, po psychické stránce chladná, nelidská zrůda. Zajímavý kontrast, řekl bych.
* LN Ale čím je zajímavá barva mercedesu?
Na první pohled třeba ničím. Ale na druhý pohled... Vezměte si jen symboliku barev. Heydrich byl šéfem SS. Barvou SS byla černá. Černá je pořádně silný symbol. Tmavě zelená zas byla barva Wehrmachtu. Každičký detail může být důležitý. Kdo může v danou chvíli říci, co v jeho životě sehraje zásadní roli?
* LN Co vás osobně na tom příběhu dojalo nejvíc?
Dojímají mě všichni ti lidé, kteří parašutistům pomohli, přičemž riskovali život svůj i svých bližních. Nejvíc mnou ale otřáslo, když jsem na vlastní oči viděl v té kryptě tunel, který Gabčík s Kubišem kopali v posledních hodinách svého života. Ve skutečnosti je nějakých padesát centimetrů dlouhý. V mých vzpomínkách má však celé metry. Ten tunel je pro mě symbolem vůle žít, i když už naděje skutečně umírá. Ten tunel mě vlastně definitivně přesvědčil, že o příběhu parašutistů napíšu román. Do té doby mě ten příběh silně přitahoval, ale když jsem spatřil tu touhu žít vyrytou holýma rukama do vlhké zdi, mé rozhodnutí napsat o tom příběhu knihu se stalo nezvratným.
* LN Ve své knize vyjadřujete přání, abyste tam tehdy, v kryptě, kde Gabčík s Kubišem prožili poslední okamžiky svého života, mohl být s nimi...
To je se mnou tak – na jednu stranu jsem samozřejmě rád, že jsem nemusel zažít nic, co by se jen vzdáleně blížilo tomu, co zažili Gabčík s Kubišem. Ten příběh je ale tak silný, že vzbuzuje touhu po heroismu. Rád si žiju svým klidným, spokojeným živůtkem občana jednadvacátého století. Jsem šťastný, že nemusím podávat důkazy o statečnosti či vůli ke vzpouře, i proto, že si jimi u sebe vlastně vůbec nejsem jist. Hrdinství, jako je to jejich, mě přesto silně přitahuje.
* LN Odpor, revoluce, protest, vzpoura – to zní stále přitažlivě. Ale slova jako hrdinství nebo vlastenectví se v dnešní době moc nenosí…
Hrdinství a vlastenectví jsou dost rozdílné pojmy. Pro mě osobně je od vlastenectví velice blízko k nacionalismu, takže je to velice ošemetný, a potenciálně dokonce nebezpečný pojem. Pravdou ale je, že v případě Gabčíka a Kubiše se hrdinství a vlastenectví prolínají. Jejich hrdinství bylo silně motivováno vlasteneckými pocity, téměř oddaností vlasti. Ze všech parašutistů vyslaných z Londýna jediný Čurda neuvedl jako důvod, proč si přeje se operace Anthropoid zúčastnit, hrdinství. Čurda napsal, že jeho hlavní motivací je touha po dobrodružství.
* LN A byl to právě Čurda, který zcela z vlastní vůle parašutisty udal a zradil...
Přesně tak. On nádavkem a zcela z vlastní vůle udal i všechny, kteří jim pomáhali. Netřeba dodávat, jak hrůzně s nimi nacisti naložili... Jaké budou represe, muselo být Čurdovi zcela jasné. A on je udal – dobrovolně, bez mučení! To jsou věci, které se vymykají jakémukoliv lidskému chápání.
* LN V knize HHhH poodhalujete i svůj soukromý život. Kupříkladu zmiňujete, jak měla vaše tehdejší přítelkyně vašeho bádání už opravdu dost...
Jo jo, to byla Nataša. Zmiňuji takové detaily ze svého soukromého života, které se vztahují k mé práci na knize HHhH. Ten příběh se stal součástí mého života, strávil jsem s ním deset let. Popisuji, jak jsem se dostal na Slovensko, protože jsem tam byl na vojně, jak jsem tam učil slovenské důstojníky francouzsky, jak jsem se zamiloval do Prahy, protože jsem si tam pronajal byt – tedy, ehm, to v knize vlastně není, že jsem měl tehdy slovenskou přítelkyni, která v Praze žila – a že jsem pendloval mezi Prahou a Paříží. Zkrátka pokoušel jsem se netajit se s ničím, co se váže k těm deseti letům, po která mě příběh parašutistů intenzivně provázel. Když píšu o tom, že mně Nataša začala nadávat do „sráčů“, je to proto, abych nezamlčel, jak náročné byly ty roky, kdy jsem sbíral materiál pro knihu. Nataša se mnou chodila po všech vojenských muzeích a tematických výstavách o atentátu na Heydricha. To s ní jsem nejvíce diskutoval o té knize a o vztahu historie a literatury. Není divu, že už měla dost toho, jak se Gabčík, Kubiš a Heydrich neustále pletou do našeho intimního vztahu!
* LN Když vedle sebe v knize stavíte svůj všední život a příběh z let 1938–1942, zajímavým způsobem se dostává do protikladu naše běžné, každodenní „pinožení“ a tíha let druhé světové války...
Velikost jejich osudu a obyčejnost mého života – to je skutečně pěkný kontrast. To, že sám sebe zesměšňuji, je také můj způsob, jak vyjádřit ten obrovský a hluboký respekt, který vůči Gabčíkovi a Kubišovi cítím. Na pozadí toho, jak si dělám legraci sám ze sebe, statečnost mých hrdinů lépe vynikne. Ale i Gabčíkův a Kubišův příběh sám o sobě obsahuje mnoho humorných momentů. Některé, když si je představíte na filmovém plátně, působí spíš jak z Chaplina než jako z Racinovy tragédie. Jen si představte Kubiše, jak po atentátu nemotorně nasedá na bicykl a prchá. Náhodně přihlížející policista se ho vydá pronásledovat. Když tu se vzpamatuje druhý policista a zvolá něco jako: „Co blázníš?! Vždyť...“ A teď těm policajtům začne docházet, že pachatel je vlastně hrdina a že ho nechtějí pronásledovat, ale drží mu palce, přitom naoko dělají, že po něm jdou...
* LN Kde jste se takové podrobnosti o atentátu dozvěděl?
Zrovna tohle mi vyprávěl letos v létě člověk, který u atentátu osobně byl. Bylo mu tehdy pět. Potkali jsme se, když jsem se při své letní návštěvě České republiky šel do Heydrichovy zatáčky podívat. A osud mi konečně přivedl do cesty očitého svědka atentátu. Deset let jsem po někom takovém pátral. A najednou, když už je kniha hotová, se můj vysněný očitý svědek objeví přímo na místě atentátu! Tím, že viděl atentát na Heydricha na vlastní oči, žije ten starý pán celý život. Bydlí nedaleko takzvané Heydrichovy zatáčky přes šedesát let a téměř každý den se tam chodí podívat.
O autorovi| ANNA DYTRTOVÁ, Autorka je překladatelka
