Vůbec by vlastně nebylo od věci, kdyby se býval Iggy Pop rozhodl vydat svou aktuální desku pod názvem nového projektu nebo kupříkladu pod svým občanským jménem James Osterberg.
V kontextu jeho tvorby je totiž nahrávka zjevnou kuriozitou. A to i přesto, že občasné odkazy na minulost tu nechybí - skladba Party Time by klidně bývala mohla figurovat na desce Idiot z roku 1977 a docela dobře by tam zapadla. Na druhou stranu aktuální počin můžeme chápat i jako příjemné zpestření Popovy diskografie. Chci tím říci, že „odbočka“ je to nadmíru povedená. Klidná síla Autorova avíza, že má hlučných kytar plné zuby a že se chystá udělat jazzovou desku, se tak úplně nenaplnila. Skladba Kings Of The Dogs, která se jako ochutnávka objevila na internetu už před vydáním, zůstala v tomto směru víceméně osamocená. Ku prospěchu věci je celek žánrově mnohem pestřejší.
Hlavní inspirací celého projektu prý byla kniha Možnost ostrova francouzského autora Michela Houellebecqa, z níž byl i použit text pro skladbu A Machine For Loving. Vše rámují dvě verze slavné Les Feuilles Mortes, šansonu, ve kterém Joseph Kosma zhudebnil Jacquesa Préverta. Píseň do svého repertoáru po tom, co ji proslavil Yves Montand, zařadili snad všichni (a nejen) francouzští šansoniéři. Iggy Pop ji zpívá v originále, citlivě a procítěně. Tyto přívlastky ale lze vztáhnout prakticky i na jakoukoliv jinou položku seznamu. Mnohdy se zde objevuje poloha nápadně podobná Leonardu Cohenovi (Spanish Coast, I Want To Go To The Beach), A Machine For Loving evokuje filmový soundtrack, jinde jsou patrné bluesové kořeny, a když se objeví elektronika, měli by zpozornět všichni, kteří rádi down-tempo.
Duet Je Sais Que Tu Sais s Lucií Aiméovou dává připomenout zpěvákův již několikrát prokázaný geniální dar vybrat si k sobě vždy až eroticky pasující ženský protipól. Coververze původně latino kousku Antonia Jobima How Insensitive prokazuje zas neutuchávající invenci. Jen v Nice To Be Dead je to zas ten divoký a rozervaný drsňák.
Příjemné, nikoliv nudné Deska, i když je oproti minulosti výrazně klidnější, nemá tendenci ukolébávat. Písně mají okolo tří minut a beze stop ospalosti svižně odsýpají. I přes nepodbízivý tón se to celé poslouchá snadno. Iggy, který je sám ročník 1947, zpívá s grácií šansoniéra v nejlepších letech, který už nemá potřebu komukoliv cokoliv dokazovat.
Ovšem zapomeňte na retro -díky produkci je výsledek ryze současný. Jako hlavního spolupracovníka si frontman přizval Hala Cragina, který s ním hraje coby basista už čtrnáct let od alba American Caesar. Ten se nejen ujal role producenta, ale nahrál i většinu nástrojů a autorsky se podílel na polovině skladeb. A i když zůstává skromně v pozadí, zdá se, že vydařený výstup je z nemalé části jeho zásluhou.
Iggy Pop mohl klidně dál koncertovat se znovuzrozenými Stooges -místo v lednu tragicky zesnulého kytaristy Rona Ashetona se ostatně hovoří o návratu jeho nástupce z počátku 70. let Jamese Williamsona. Mohl klidně vydat další posluchačsky vstřícnou nahrávku, jakou byla hitem Candy ozdobená Brick By Brick, po které by nejspíš popsvět s chutí skočil. On si ovšem vybral cestu úplně novou. V jeho věku úctyhodné rozhodnutí, které by stálo za ocenění, i kdyby nebyl výsledek tak přesvědčivý. Tenhle svěží výlet za galskými kohouty, při kterém toho za krátký čas stihnete poměrně hodně, nelze než doporučit.
***
HODNOCENÍ LN **** Iggy Pop: Préliminaires
EMI, 2009
