Vzpomínám si, že coby malého kluka mě na Císařově pekaři nezajímal Werich ani jeho budovatelské mudrování. Film mi připadal dlouhý a rozvláčný. Hrátky s českým jazykem? Jako desetiletý jsem je nedocenil. A sympatie pro hédonistického chlípníka Rudolfa jsem u sebe zaznamenal až v pozdějším věku.
Když se to vezme kolem a kolem, v Císařově pekaři byla jen jedna výrazná postava, kvůli které stálo za to film každý rok sledovat. Ale ta postava stála za to...
Ano, řeč je pochopitelně o Golemovi. Pokaždé, když vstoupil do děje, zatajil se mi dech. Zbytek filmu byl v porovnání s tou mohutnou horou hlíny pouhá vycpávka. Naprosto mě fascinovala Golemova fyzická konstituce. Ten chlápek neměl krk, nos ani pusu, ale vyzařovala z něj neuvěřitelná energie. A jak se pohyboval! Valil se jako nějaký pradávný ještěr, obtěžkaný tunami svalů: pomalu, rozvážně, s ohromnou razancí. Živě jsem si dovedl představit, že kam šlápl, tam sto let tráva nerostla.
Podobně dominantních a respekt vzbuzujících postav v české kinematografii, plné pověstného „laskavého humoru“, příliš nenajdeme. Golem výtvarníka Jaroslava Horejce z Císařova pekaře je Frankensteinem českého filmu: geniálně vykreslené monstrum s malinkatým plamínkem lidskosti, uvězněným za tvrdými, studenými zdmi. Je to reálný Golem zakázané, tajemné Prahy, Golem Meyrinkův, žádný folklorní hliněný pajdulák.
A jako takový musel být samozřejmě režimem zpacifikován. Vždycky jsem doufal, že při závěrečné scéně v pekárně Golem rozerve ty směšné trubky, kterými ho obalili, a začne si davem budovatelů nemilosrdně razit cestu z místnosti.
Bohužel, nestalo se. „Až všichni všechno všechněm dáme...“
