Jen co chobotnice jménem Paul správně předpověděla vítězství Španělska na MS ve fotbale a zalezla zpět do svého úkrytu, vynořila se její sestra považovaná dávno za mrtvou, takzvaná chobotnice pragensis. Návrh Jana Kaplického na novou budovu Národní knihovny se po dvou letech opět stal tématem veřejné diskuse. A zaslouží si to, protože při úvahách o stavebním rozvoji měst bychom měli zvažovat všechny zájmy. Ve Frankfurtu nad Mohanem se například už skoro sedm let mluví o přestavbě starého města. A není to poprvé během posledních padesáti let, staré město je zející ránou Frankfurtu.
Volba a korunovace Díky Zlaté bule Karla IV. volili od roku 1356 kurfiřti na zdejší radnici Römer krále a císaře Svaté říše římské. Pak šel slavnostní průvod středověkými uličkami mezi hrázděnými domy do chrámu sv. Bartoloměje, kde se konala korunovace. Při bombardování Spojenců na jaře 1944 bylo ale celé historické centrum zničeno, mezi fasádou Römeru a chrámem nezůstal stát ani jeden dům. Z finančních důvodů se tento prostor začal plnit teprve v letech 1972–1974. Postavila se tehdy technická radnice: obrovská pravoúhlá stavba s třemi masivními věžemi, říkalo se jí „betonový špalek“. Památkáři ji sice oceňovali jako příklad pozdní fáze architektonického slohu zvaného brutalismus, frankfurtským občanům se ale nikdy nezalíbila. Řada domů na východní straně hlavního náměstí a výstavní síň Schirn, postavené v 80. letech, sice clonily přímý pohled na technickou radnici, ale roku 2003 místní politici rozhodli, že jakmile budou s to vystěhovat technické úřady jinam, nechají budovu zbourat. A od té doby bojují zastánci rekonstrukce starého města se stoupenci soudobé architektury o to, co se na místě radnice má stavět. Jediná shoda panovala v tom, že by se měla zvýraznit korunovační cesta od Römeru ke chrámu, protože se blížilo 650. výročí Zlaté buly.
První soutěž v roce 2005 vyhrál moderní projekt, který se svou členitostí podobal původní středověké čtvrti více než monolit technické radnice, „rekonstrukcionalisty“ to ale neuspokojilo. Žádali obnovu všech padesáti hrázděných domů, jež na tom místě dříve stály. Katja Marek to interpretuje v časopise Politik und Zeitgeschichte jako drážďanský efekt. Vysvěcení tamního rekonstruovaného kostela Panny Marie v říjnu 2005 vedlo podle ní k proniknutí rekonstruktivismu do německé veřejnosti. Jeho základ ale autorka vidí ve změněném referenčním bodu německé národní identity: od 60. let minulého století se národní identifikace západních Němců vztahovala k holocaustu a druhé světové válce. Dobře je to patrné z rozhovoru s Anselmem Thürwächterem, jedním z architektů frankfurtské technické radnice, ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. O rekonstrukci v 70. letech vůbec neuvažoval, poněvadž „zničení Frankfurtu za války bylo událostí, která se nedala zrušit“. Betonovou fasádu architekt zvolil nejen proto, že to byl materiál doby, ale také aby ji odlišil od kamenných, které měly v oblibě nacisté. Zdá se tedy, že ve sjednoceném Německu vznikla potřeba vztahovat národní identitu k dřívějším obdobím, což se projevuje v požadavcích na rekonstrukce středověkých staveb, které byly zničeny za války.
Frankfurtský spor mezi „rekonstrukcionalisty“ a „modernisty“ se nakonec řešil kompromisem. Magistrát svolal workshop a s pomocí šedesáti občanek a občanů došel k závěru, že při zastavování bude sice dodržen půdorys bývalých ulic, ale jen šest domů bude rekonstruováno podle původních plánů. Ostatní budou stavěny v moderním stylu. Technická radnice se začne bourat již za měsíc a dostavění nového starého města je plánováno na rok 2014.
Dinosauři na veletrhu Vypadá to tedy tak, že chobotnici ve Frankfurtu mít nebudeme. Máme ale prehistorická zvířata, která letos ohlašují doslova dunivými kroky blížící se knižní veletrh (od 6. do 10. října). Ten je věnován Argentině, která do Frankfurtu poslala již v červenci kosti argentinosaura huinculensis, který je největším objeveným dinosaurem, a pozůstatky devětatřiceti jeho menších příbuzných. Jedinečnou výstavou se podílí přírodovědecké muzeum Senckenberg na pestrém kulturním programu jihoamerického hosta.
Frankfurtský umělecký spolek (Frankfurter Kunstverein) vystavuje mladé umělce, kteří se zabývají dopadem státního bankrotu, který Argentina zakusila na začátku milénia. Fotografie Gustava Germana zase připomenou 30 tisíc osob zmizelých za vojenské junty v 70. letech. Germano staví vedle sebe staré rodinné fotky šťastných milenců, sourozenců a celých rodin a inscenované fotky, na kterých na stejném pozadí pózují ti, již diktaturu přežili. Prázdnota míst, kde chybějí zavražděné osoby, na diváka téměř křičí. Výstava, kterou vřele doporučuji, je do konce září k vidění v Institutu Cervantes, během veletrhu pak ve frankfurtském kostelu sv. Pavla, kde se každý rok uděluje mírová cena německých knihkupců.
O autorovi| FRANZ SCHINDLER, bohemista
