Nábřeží Mohanu bývá v létě srdcem Frankfurtu. Scházejí se tu mladí i staří, ze všech národnostních skupin usazených ve městě, a těší se nádherným výhledem na kulisu mrakodrapů ve frankfurtské bankovní čtvrti. Teď na podzim ale nábřeží zívá prázdnotou.
V jednom zákoutí tam jindy funguje bar, který demokraticky nabízí jak burziánům, tak studentům odpočinkovou hudbu, latté macchiato a frankfurtskou specialitu – jablečné víno. Jinde má své místo pravý istanbulský Turek se svým malým fast foodem a orientálními melodiemi.
Říjen je ovšem ve Frankfurtu měsícem největšího knižního veletrhu. A letos vystavil organizátory nelehkému úkolu: za hlavního hosta si vybrali Čínu.
Devět perel na šňůře Ještě zůstaňme chvíli na nábřeží. Frankfurt zde stvořil – díky večernímu osvětlení četných mostů – ráj pro flamendry a noční živly. Ale také pro milovníky kultury.
Nebylo tomu tak vždycky. Začátek pozvolné proměny Frankfurtu v kulturní město se datuje od roku 1970, kdy do města přišel Hilmar Hoffmann, zakladatel Dnů krátkého filmu v Oberhausenu a pozdější prezident Goethe-Institutu. Díky jeho nápadité kulturní politice se Frankfurt stal jakousi laboratoří současné velkoměstské kultury.
Nejtrvalejším výsledkem Hoffmannovy práce je jeho koncept Muzejního nábřeží. Po obou stranách řeky na něm najdete téměř všechna frankfurtská muzea. Břehy jsou spojeny dvěma mosty pro pěší, které vyznačují začátek a konec Muzejního nábřeží (první se jmenuje Eiserner Steg a vstoupil díky malířskému ztvárnění Maxem Beckmannem do dějin umění, druhý Holbeinsteg – křehký visutý most postavený Albertem Speerem v roce 1990).
Na jižním břehu Mohanu je jako devět perel na šňůře seřazeno devět muzeí, takže cesta kupříkladu od Muzea ikon přes Uměleckoprůmyslové muzeum až k Städelovu institutu umění vám nezabere víc než pár minut. A v těchto dnech jsou v mnoha z nich výstavy s čínskými tématy: filmové muzeum představuje současnou čínskou kinematografii, v Muzeu architektury najdete návrhy několika menších architektonických studií z celé Číny.
Nejpozoruhodnější je ale výstava v Kunsthalle Schirn (kvůli níž si musíte zajít sto metrů od nábřeží), jež – v Evropě poprvé – vystavuje ikonické dílo čínské kulturní revoluce: sousoší Dvůr výběrčího dávek (Rent Collection Courtyard), jež tvoří stovka soch v životní velikosti. Taková koncentrace výstav o Číně není náhodná: odkazuje na hosta knižního veletrhu.
Nevidím disidenty, neslyším disidenty Vedení frankfurtského veletrhu udělalo velmi odvážný výběr, Čína má – přinejmenším na západní poměry – velmi restriktivní představy o svobodě projevu. Člověk tedy mohl s napětím očekávat, jak se Čína vyrovná s neuhlídatelným prostředím knižního veletrhu, tradičně vstřícného k diskusím. A jestli se vyplní naděje organizátorů, aby se veletrh stal platformou pro diskusi o čínské oficiální i neoficiální literatuře. Už v polovině září přišly první neblahé signály, že tomu tak nejspíš nebude.
Když organizátoři sympozia Čína a svět povolili disidentovi Bei Lingovi a jeho kolegyni Dai Qing pronést krátkou řeč, oficiální čínská delegace opustila sál. Horší ovšem bylo, že šéf knižního veletrhu Jürgen Boos se Číňanům za projev disidentů omluvil. Vyvolal tím rozhořčení frankfurtské veřejnosti bez ohledu na politickou příslušnost, což dávalo naději, že se Boosovo vedení podobných faux pas nedopustí.
Kdo chtěl, mohl na veletrhu skutečně poznat oficiální i neoficiální čínskou kulturu. Bohužel ale nikoli pohromadě. Na oficiálních prezentacích hostující země žádní disidenti prostor nedostali. Otevřeným diskusím zabránili Číňané tím, že při diskusích nasadili do publika své lidi, kteří se okamžitě přihlásili s vyhovujícími otázkami, takže na ty kritické se nedostalo. Čína se ve styku se svými disidenty zjevně necítí zrovna silná v kramflecích.
Je Boos ještě správný šéf?
Nejhůř ale dopadl závěr veletrhu. Krátce před vystoupením zmíněné Dai Qing jí organizátoři sdělili, že její projev není žádoucí. Vedení veletrhu se opět zaleklo Číny a jejím kritikům odepřelo možnost promluvit. Aby se neřeklo, ředitel Jürgen Boos pak propustil jednoho zaměstnance.
Ve Frankfurtu, domovském městě Adornovy a Horkheimerovy kritické teorie a sídle takzvané Suhrkamp-Kultur (kultury pěstované proslulým stejnojmenným nakladatelstvím), teď ale visí ve vzduchu zásadní otázka. Pokud Boos svým nepřijatelně vstřícným přístupem k oficiálnímu zastoupení Číny tak výrazně poškodil pověst největší knižní přehlídky světa... je ještě správným mužem v čele veletrhu?
O autorovi| Franz Schindler, bohemista Autor (* 1963) je bohemista, přednáší slavistiku na univerzitě Justuse Liebiga v Giessenu. Žije ve Frankfurtu.
