Tvář té mladé ženy, která se nedávno stala manželkou (má čepec), září štěstím a jakousi potměšilou radostí. Možná se před chvílí napila vína, takže její líce pokryl ruměnec; a třeba se trochu červená od svatební noci, od níž už v jejím zatím v korzetu staženém břiše klíčí život. Anebo se prostě trochu rdí, když vidí, jak zaujatě ji mistr Hals portrétuje, jak asi zálibně na ní spočinulo jeho oko a s jakou chutí zachycuje rychlými tahy její veselé a živé rysy.
Plátno visí v amsterodamském Rijksmuseu, a když se k němu přiblížíte, usmějete se i vy. Ta dvojice, ona mladá nevěsta, která v gestu důvěrného odevzdání pokládá pravou ruku na rameno svého muže, vyvolává dojem, že je tu pro vás, že ji znáte, že i po čtyřech stoletích se těší ze života, neboť ten je přese všechno dobrý, neboť láska, která je z těch dvou znát, všemu dává smysl, radost a řád. O obraze se dlouho soudilo, že by na něm mohl být sám Frans Hals se svou manželkou. Nyní se má na základě historických pramenů za to, že jde spíš o jeho sousedy z Haarlemu, kde malíř prožil podstatnou část života a kde je i pohřben (narodil se asi roku 1580 v Antverpách). Mělo by jít o jistého Isaaka Massu a jeho ženu Beatrix van de Lean, bohatého obchodníka, který se nechal portrétovat s antickou vilou v pozadí, jak to móda kázala. V Evropě v té chvíli hoří už několikátým rokem válka, která bude nazvána třicetiletá, hlavy rebelantů už rok visí v Praze na mostecké věži, všude strach a úzkost. Ale zde se chce věřit: Omnia vincit amor.
