František Langer měl se svou ženou nádherný vztah. Ona také stála na počátku Nadace Františka Langera, do níž vložila své prostředky, a tak mohly začít spisy vycházet,“ popisuje literární historik Vladimír Justl prvotní impulz k dvacetisvazkovému projektu spisů Františka Langera, který v sobotu získal Literu za nakladatelský čin.
„Ona byla absolutně ponořená do jeho díla, to byl smysl jejího života. Byla to velmi noblesní dáma, přitom při prosazování manželova díla uměla být až neodbytná,“ dodává na adresu autorovy manželky předseda správní rady Nadačního fondu Františka Langera, do něhož se původní nadace transformovala.
Ta vznikla v roce 1994, založila Cenu Františka Langera, udělovanou dílu spjatému s pražským prostředím, a v roce 1995, tedy k výročí 30. let uplynuvších od autorova úmrtí, se jí také povedlo instalovat bustu Kurta Gebauera v Preslově ulici na pražském Smíchově. Především ale - na základě bibliografie Františka Langera, kterou sestavil Jiří Brabec - mohly později začít vycházet spisy. Dvacet svazků se díky nakladatelstvím Akropolis a Kvarta a Divadelnímu ústavu povedlo vydat během osmi let.
Mezi Haškem a Čapky František Langer (1888-1965) vydával povídky, psal dramata a ve spisech nechybí ani jeho publicistika. Co by Vladimír Justl doporučil z Langerova díla dnešním mladým čtenářům? „Především kratší prózy. Předměstské povídky jsou silně ukotveny v Praze, ale zároveň nejsou pouze lokálního významu. Filatelistické povídky mají nesmírný smysl pro humor - lidový, přitom Langer byl hóch intelektuál. A Malířské povídky jsou vlastně obhajobou abstraktního umění, v době, kdy se to nenosilo.“
Rozsah osobnosti Františka Langera pak podle Vladimíra Justla ukazuje i jeho přátelství s Jaroslavem Haškem a bratry Čapky: „S Haškem hrál zamlada divadlo, Josef Čapek pak býval autorem výprav při inscenování jeho her, jichž byl Karel Čapek ve Vinohradském divadle dramaturgem.“
Mimořádný byl ale rovněž autorův život. Během první světové války byl jako vojenský lékař povolán T. G. Masarykem do Kyjeva a následně vstoupil do československých legií. Z tohoto prostředí také pochází významná součást Langerova díla.
Na začátku druhé světové války utekl přes Polsko do Francie. „Tehdy v Paříži při vyřizování dokumentů k vycestování do Londýna právě potkal svou druhou manželku. Ona byla modistka a měla v Paříži salón s klobouky,“ vypráví Vladimír Justl. František Langer se stal šéfem zdravotnictva československé zahraniční armády a na konci války se pak účastnil operací při obléhání Dunkerque.
Po válce se vrátil do svého rodného města, ale žádné štěstí jej v Praze po roce 1948 nečekalo. „Dostal sice Státní cenu, k níž dodal Klement Gottwald paján na jeho tvorbu, ale zároveň byl jakožto autor naprosto odepsán... Zavřeli mu syna za pokus o překročení hranic a poté i dceru za to, že to věděla, a neohlásila... Víte, on Langer ani v této pohnuté době neudělal žádný ústupek, aby se někomu zalíbil, charakterově byl naprosto čistý, nikdy neuhnul,“ načrtává Vladimír Justl morální profil Františka Langera a dodává: „Již za války v Londýně měl být povýšen na generála, ale odmítl to s tím, že povyšováni mají být jen ti, kteří bojují na frontě.“
O vysokém morálním kreditu autora - kterého Vladimír Justl vedle Jana Nerudy, Jakuba Arbesa, Jiřího Karáska ze Lvovic, Eduarda Basse a Jaroslava Seiferta řadí k „pražským autorům“ - také svědčí poklony, které mu skládají spisovatelé a další lidé z jeho okolí ve 20. svazku spisů. „On se musel lidem dávat, věděl, že dávat se je dar,“ charakterizuje spisovatele předseda správní rady Nadačního fondu Františka Langera.
Máme čistý stůl O podobné noblese Vladimíra Justla - který v roce 2007 obdržel Literu za přínos české literatuře za uspořádání spisů Vladimíra Holana a vedení divadla Viola - svědčí i to, že přiznává, že v kategorii Litera za nakladatelský čin by on sám asi nedal hlas „svému“ Langerovi, nýbrž knize Josefa Koudelky Invaze 68: „Jsou to úžasné nadčasové fotografie, které obletěly celý svět.“
A co se týče spisů Františka Langera, jež už zbývá jen doplnit monografií Mileny Vojtkové, vnímá je Vladimír Justl jako poklonu autorovi v éře komunismu opomíjenému. Stejně nahlíží i zisk Litery za nakladatelský čin. „Těmi spisy se ukazuje, že František Langer tady zůstává a že tady má být i nadále. Navíc ze spisů si následně mohou nakladatelé vytáhnout texty pro další, čtenářské edice,“ hodnotí Vladimír Justl důležitost této práce, kterou se povedlo Nadačnímu fondu Františka Langera vykonat.
„Nyní máme čistý stůl... Jen je tady ta nešťastná záležitost s prodejem obrazu Josefa Čapka, který věnovala paní Langerová. Galerista, jemuž jsme jej prodali, nám totiž stále dluží sto tisíc korun.“ Přes tuto provozní nepříjemnost však vidí Vladimír Justl budoucnost díla Františka Langera dobře: „Jde to v takových vlnách. Myslím, že si k němu čtenáři a divadelníci zase cestu najdou. Když se podíváte, kde všude se jeho Periferie hrála, to je ohromující rozpětí.“
A jaké bylo první osobní setkání Vladimíra Justla s Františkem Langerem? „To bylo v roce 1952. Můj profesor v Olomouci Oldřich Králík vždy začínal zkoušení tím, že se ptal, co student naposledy četl. A já zrovna v antikvariátu objevil Langerův Grandhotel Nevada. Poté jsem odjel domů do Prahy a Oldřich Králík měl ve Společnosti bratří Čapků, kde byl Langer předsedou, přednášku o Božích mukách. Samozřejmě jsem tam byl a Králík mě na konci přivedl před Langera a řekl mu, že jsem jeho student a byl jsem z něj nedávno zkoušený. A František Langer se tak podíval a řekl: ,A uměl?‘ “
Spisy Františka Langera
Nadačnímu fondu Františka Langera a nakladatelstvím Akropolis, Kvarta a Divadelnímu ústavu se povedlo vydat dvacet svazků během osmi let. V těchto knihách najdeme povídkové soubory Zlatá Venuše, Snílci a vrahové, Předměstské povídky, Filatelistické povídky, Malířské povídky, legionářské prózy Železný vlk a Z časů legií, texty pro děti Pes druhé roty či Pražské legendy, divadelní hry Svatý Václav, Jízdní hlídka, Periferie, Dvaasedmdesátka, Velbloud uchem jehly či Obrácení Ferdyše Pištory, tvorbu z exilu, korespondenci, publicistiku a vzpomínky Byli a bylo. Závěrečný svazek František Langer slovem a obrazem přináší osobní vyznání autorových přátel. Jan Werich o situaci Františka Langera v 50. letech napsal: „Na svou historii jsme přísní. Když nás ta přísnost popadne, tak se věci nestaly... I usmyslilo se, že František Langer nebyl, nepsal, nejestvoval.“
