Pro tuzemské milovníky výtvarného umění jsou dostupné především výstavy konané v Evropě, zejména pak v sousedních státech, jako je třeba Rakousko. Právě sem se v posledních letech sjíždějí návštěvníci z celého světa. Za Vídní ale nezaostávají ani Paříž, Londýn či další světové metropole. Tyto výstavy mívají rekordní návštěvnost a doslova hýbou světovými médii.
Například v roce 2001 zapůjčila Národní galerie v Londýně z New Yorku expozici nazvanou Vermeer a delftská škola. V Americe ji vidělo přes půl milionů lidí, v Londýně, který je oproti New Yorku pro Evropany dostupnější, se stály takové fronty, že galerie prodloužila návštěvní dobu i o víkendech do pozdních večerních hodin. K vidění byla i nejproslulejší Vermeerova plátna, jakými jsou třeba Dívka s perlou nebo Mlékařka.
V témž roce se tísnily davy před pařížským muzeem Jeu de Paume na výstavu Picasso erotický. Tři stovky děl s erotickým, často až pornografickým nádechem byly zapůjčeny i ze soukromých sbírek a řada z nich vystavena poprvé.
Neopomenout propagaci O rok později se na výsluní dostal Amsterodam s instalací představující tvorbu Vincenta van Gogha a Paula Gauguina vzniklou během osmi týdnů společného soužití zakončeného van Goghovým uříznutým uchem. Podařilo se vystavit i tři verze van Goghových Slunečnic, které dokumentovaly průběh vztahu obou umělců. Pouze jedna z nich byla z amsterodamské sbírky, další zapůjčily Londýn a Tokio. Na výjimečnosti instalace se totiž zdaleka nepodílel jen fakt, že van Gogh má v rodné zemi velkou sbírku a vlastní muzeum.
Z nedávných exkluzivních kulturních událostí z oblasti výtvarného umění vzpomeňme opět Picassa. Vídeňská Albertina v roce 2006 uvedla výstavu Malování proti času, mapující umělecké projevy stárnoucího Pabla Picassa. Jak jinak by mohl světoznámý donchuán dožívat než mezi modelkami a tvorbou aktů. Vídeň neopomenula ani skvělou propagaci, po celém městě byly vylepeny plakáty s Picassem v županu.
Za rok na to ale triumfoval Berlín. Na vstup do expozice s názvem „Nejkrásnější Francouzi přicházejí z New Yorku“ se před Novou národní galerií v Berlíně stálo minimálně hodinu, bez předchozí rezervace většinou nebyla vůbec šance dostat se dovnitř. Metropolitní muzeum sem totiž zapůjčilo 150 děl od 44 nejslavnějších francouzských umělců od Degase po Rodina.
V tomto roce ale nezůstala pozadu ani Vídeň, jež světu představila výstavu Cesta odMoneta k Picassovi. Klasika měla opět ohromný úspěch. Na pět set děl vynikajících autorů: Moneta, Renoira, Chagalla, Modiglianiho, Kupky a dalších viděly desetitisíce návštěvníků.
Na sklonku zmíněného roku 2007 se přihlásila také Paříž, a to s retrospektivou Gustava Courbeta, sestavenou nejen z domácích fondů, ale i ze zápůjček z mnoha zemí a soukromých sbírek. Zároveň se mohla pochlubit komornější, avšak o to více navštěvovanou výstavou nejproslulejších děl Guiseppa Arcimbolda. Tato instalace byla v následujícím roce zapůjčena do Vídně a vzbudila u odborné i laické veřejnosti silný zájem. Kromě již zmíněného Arcimbolda současně přivábila rakouská metropole diváky z celého světa na retrospektivu Oskara Kokoschky do honosných prostor Belvederu (opět se jednalo o doplnění vlastní kolekce o exkluzivní zápůjčky) a na podzim se pak postarala o jednu z největších senzací ve výstavnictví. V Albertině se konala jedna z největších prezentací tvorby Vincenta van Gogha, na které nechyběla ani pověstná Zahrada v Auvers, zapůjčená soukromým majitelem. Příliš „domácí“ umělci Za mimořádně obsazenými výstavami velikánů, jejichž jména zná celý svět a jejichž obrazy se prodávají za astronomické sumy, musíme vždy do zahraničí. Na tuzemské půdě se výstavy malířů, jako je třeba van Gogh, a v takovém rozsahu, jaký byl ve zmíněné Albertině, zatím nepodařilo zajistit. I expozice slavného českého malíře Alfonse Muchy se koná ve Vídni a ne v Praze. Rozsáhlé, dobře koncipované instalace s oprávněně velkou návštěvností (Václav Brožík, Toyen, Štyrský, Vojtěch Hynais,Václav Hollar a další), které se konaly v Praze, jsou přitažlivé především pro místní publikum. Rozhodně nepřilákají, kromě odborníků, tisíce zahraničních návštěvníků, přestože věhlas jejich tvorby je nepopiratelný a mnozí dokonce žili a tvořili část svého života v cizině. Přesto však zůstávají spíše fenoménem českých zemí.
Světovosti českého výtvarného umění uškodil velkou měrou i předešlý režim, znemožňující velké zahraniční prezentace našich umělců, i oficiálně neexistující trh s uměním. Z hlediska světového zájmu by mohla uspět snad jen výstava Františka Kupky, jehož jméno patří z našich umělců ve světě k nejznámějším. Uskutečnila se v roce 1998 ve Veletržním paláci.
