Tak prý pohřeb Michaela Jacksona prohrál na internetu s inaugurací Baracka Obamy o sedmnáct milionů lidí, ale ve Velké Británii se prý přece jen stal nejsledovanějším pořadem. Hned před invazí do Iráku v roce 2003.
Čtu ta čísla a vařím se v nejistotě: proč mi to sdělují? A proč to vůbec počítají? A když už to spočetli a sdělují, mám se radovat, že vyhrál živý Obama nad mrtvým Jacksonem? Vždyť by to bylo cynické!
Ale nebylo by stejně cynické radovat se, kdyby to dopadlo obráceně? Koneckonců v porovnání s invazí do Iráku to tak dopadlo.
Co mi to říká? Že show z bagdádských ulic byla hůř snímaná a dramaturgicky nedotažená? Mně už tehdy připadlo, že ten Saddámův pomník srážejí dost zdlouhavě. Jak jim tam tak neesteticky uvízl za nohu na podstavci. Být to hrané, šlo by to raz dva. Bez hluchých míst. Proto taky Jacksonův pohřeb vyhrál. Dal se líp připravit. Dohady, jestli nechat plakat do mikrofonu Jacksonovu dceru, která není jeho ani chloupkem a viděla z něj nejspíš kdy daleko méně než ti kluci, co museli před soudem popisovat, jaké má ohanbí - tak tyhle dohady se asi řeší jednodušeji, než když čtvrtá tanková brigáda pronikne do centra Bagdádu a jaký odpor jí zbytky diktátorovy gardy budou klást. I když v Jacksonovic famílii, kdoví. Jen co vychovali z chudáka Michaela!
Není divu, že Obamova inaugurace nakonec přebila vše. Je to neférová soutěž. Zvlášť mají soutěžit slavnosti, kde se lidé radují -a zvlášť funusy. A ještě zvlášť události, kde se někteří radují a jiní pláčou. Při TýTý se nám s Johnem taky Bohdalová nebo Gott nepletou pod nohy. Každý má svou kategorii. Až kdyby Jacksonův pohřeb soutěžil třeba s pohřbem JFK nebo s Brežněvovým, daly by se sestavovat nějaké seriózní žebříčky. Dal by se hodnotněji vyhlásit vítěz a mohl by dostat i nějaké to zrcátko.
Já bych v porotě být nemohl. Bohužel jsem se nekoukal. Nějak pohřby nemám rád. Jen proto jsem už tenkrát propásl, jak Brežněv spadl těm vojákům do hrobu. Hrozně jsem pak litoval. Jednou ten chlap, který byl mrtvý už dávno za života, udělá něco živého, nějakou tu improvizaci na úrovni performance Davida Černého -a mně to uteče. A tenkrát se bohužel nereprízovalo...
No, ona by stejně zase vyhrála princezna Diana. Tu legendu o krásné, oduševnělé princezně, jejíž život byl přerván v rozkvětu a možná i zlými intrikami staré, nerudné královny, přesně jako to bývá v pohádkách - tu nepřebije nic. Miliony obyčejných žen na celém světě se mohly na okamžik povozit na té jemné svatozáři z ušlechtilosti a čistého citu.
Kdo je v porovnání s tím Michael Jackson? Kluk, který uměl docela dobře zpívat a tančit. „Asi jako Vlasta Horváth?“ zeptal by se Zelený Raoul, kdyby existoval. „No, trochu líp,“ musel bych připustit. „A co dál?“ ptal by se Raoul. „Vládl světu? Jako JFK nebo Brežněv? Udělal tolik dobrých skutků jako Diana? Mohl ovlivnit život stamilionů jako Obama? Postřílel tolik lumpů jako Schwarzkopf v Iráku? Nějaký důvod přece musí mít to šílenství! Ta bláznivá soutěž ve sledovanosti!“ Ano. Nějaký důvod to všechno musí mít. Stydím se, že jsem ho ještě neobjevil. Nemůže v tom přece být jen psychopat, rozpíchaný drogami a úchylný v sexu, který uměl docela dobře zpívat a tančit.
Když jsem si přečetl, že Michaela asi pochovají bez mozku, který dál musejí zkoumat, pochopil jsem, že bůh je z toho všeho stejně bezradný jako já.
