Místo notoricky známých úspěchů ve vědě (Nobelova cena za objev supratekutosti) dnes uvedu několik příkladů jeho občanské odvahy.
Od roku 1921 – to ještě Rusové mohli vyjíždět do světa – pracoval Pjotr Kapica (narozen 8. července roku 1894 v Kronštadtu) v Cavendishově laboratoři v Cambridgi, pod vedením Ernesta Rutherforda.
Když jednou zajel do Paříže na konzultaci s ruským matematikemexulantem Alexejem Krylovem, seznámil se při návštěvě u něj doma s jeho dcerou Aňou. Pár dní nato šel Pjotr (kterému těsně před odjezdem do Anglie epidemie vzala manželku a dvě děti) na sovětské vyslanectví zařídit svatbu. Dívka však měla tzv. Nansenův pas (polárník Fridtjof Nansen tehdy řídil mezinárodní úřad pro uprchlíky), který Sověti neuznávali.
„Tak dobrá, vrátím se s ní do Cambridge, získám britské občanství a ožením se s ní tak jako tak!“ Zděšený vyslanec popadl telefon. „Chci mluvit s vyslancem ĺránu... Vaše Excelence, mám tu dívku s Nansenovým pasem. Rád bych, kdyby se do zítřejšího poledne mohla stát občankou Vaší země.“ Nazítří se tedy Kapica oženil s Íránkou, a v jeho papírech přibyl další vroubek...
V následujících letech Sověti opakovaně vyzývali Kapicu k návštěvě Svazu. Rutherford si před každou návštěvou přes sovětskou ambasádu v Londýně doslova vydobyl záruku, že se mu jeho oblíbenec po prázdninách vrátí.
V roce 1934 Kapica svého učitele ujistil, že už téhle procedury netřeba, že Sovětský svaz prý nemá žádný zájem nutit ho k návratu. Sotva překročil hranice, spadla klec. Napsal tehdy Stalinovi dopis, v němž své zadržení v SSSR hodnotí jadrně jako „svinstvo“. Dva roky pak prožil v depresi a osamění – kolegové se s ním totiž báli mluvit.
Nutno ovšem uznat, že alespoň zprvu šlo o klec zlatou. Sověti mu v Moskvě založili Ústav fyzikálních problémů a dokonce vyklopili nemalou částku 30 tisíc liber za jeho cambridgeskou laboratoř „nízkých teplot a vysokého magnetismu“, kterou Rutherford ochotně uvolnil k prodeji.
V jednom z dalších dopisů Stalinovi žádal Kapica propuštění fyzika Vladimira Foka. Do tří dnů byl na svobodě. Koncem dubna roku 1938 následuje suplika za Landaua. Bez úspěchu. Po roce psal znovu a Landaua ven dostal.
Kapicovy dopisy Stalinovi charakterizuje historik jako „neuvěřitelné svojí odvahou, moudrosti a nezávislostí“. Příklad za všechny je z podzimu 1946 a týká se vývoje sovětské jaderné bomby:
„Soudruzi Berija, Malenkov a Vozněsenskij se chovají, jako by byli nějací nadlidé. Platí to zejména o soudruhu Berijovi. Je správné, že drží v ruce taktovku, ale první housle by měl hrát některý z vědců, protože na nich závisí tón celého orchestru. Ostatně dirigent musí umět nejen mávat taktovkou, ale taky dokonale znát noty. Hlavní slabina soudruha Beriji tkví v tom, že mu taková znalost chybí...
Byl bych rá, kdyby se s tímto dopisem seznámil soudruh Berija, protože nejde o udání, ale o konstruktivní kritiku. Všechno, o čem se zmiňuji, bych ochotně mu řekl sám, dostat se k němu je však velmi obtížné.“
Život Kapicovi zachránila jen škodolibost, se kterou Stalin připomněl pomstychtivému Berijovi, kdože je tu vlastně gosudarem. Naposledy Pjotr Kapica orodoval v roce 1981 u Brežněva za Andreje Sacharova. Zemřel 8. dubna roku 1984 v Moskvě.
