SLOVENSKÝ DIÁŘ
Před třiceti roky byla podepsána dohoda mezi komunistickými vládami v Maďarsku a Československu o výstavbě společného vodního díla na Dunaji Gabčíkovo-Nagymaros. Podle ní měla vzniknout přes dvě stě kilometrů dlouhá soustava přehrad a propustí, která měla zabránit častým a často katastrofálním povodním v okolí Dunaje a vyrábět nejméně tisíc megawattů – což je pro představu výkon jednoho bloku Temelína. A celoročně splavnit Dunaj mezi Bratislavou a Budapeští.
Z plánovaného společného díla dnes stojí jen jeho slovenská část. Až po krk zadluženým maďarským komunistům došly v osmdesátých letech peníze. A navíc se proti Gabčíkovu-Nagymaros zdvihla v Maďarsku obrovská vlna protestů, od ekologů přes probouzející se demokratickou opozici. Slováci svoji část, přes protesty Maďarů, dostavěli, ale až za Mečiara.
Bratislava s Budapeští se poté zažalovaly. Slováci žalovali Maďary za to, že svoji část nepostavili, a Maďary Slováky naopak za to, že Gabčíkovo dostavěli. Soud v Haagu rozhodl vcelku rozumně, že původní smlouvy porušily obě strany a ať se mezi sebou dohodnou. Což dodnes Slováci s Maďary nedokázali.
Ze soustavy přehrad tak stojí slovenská „gabčíkovská“ polovina, která s výkonem 700 MW vyrábí přibližně desetinu elektřiny na Slovensku. Velké povodně na slovenské části Dunaje nebyly ani před pěti roky ani před deseti, kdy plavala celá okolní Evropa. Velké říční lodi se po Dunaji mezi Bratislavou a Budapeští stále plaví, jen pokud je v řece dost vody, a to rozhodně není celý rok. Takže nejméně z jedné třetina je celé Gabčíkovo tak trochu na nic. Nejsem odborníkem na lužní lesy, přehrady, ani povodně. Ale s přehradou Gabčíkovo mám osobní zkušenost. Zkoušel jsem se v něm před časem vykoupat. Měl jsem před očima malůvky jachetních přístavů, písečných pláží, letovisek s nábřežími restauracemi. To vše posilováno pohledem z okna mého bratislavského bytu, kde se do nekonečna táhnoucí Gabčíkovo zdálo být zálivem vzdáleného moře.
Zkrátím to. V Gabčíkovu jsem se nevykoupal. Místní v jedné z vesnic na březích desítky kilometrů dlouhé nádrže sice říkali, že kdybych šel kilometr lesem, tak bych se mohl smočit. Ale když jsem se zeptal, jestli je tam pláž, byl mi odpovědí pobavený úsměv.
Stavitel Gabčíkova a v Mečiarově Slovensku národní hrdina Július Binder tvrdí, že vliv Gabčíkova na okolní přírodu je nad očekávání dobrý a že už se celá megalomanská stavba už Slovensku dávno vyplatila. Ano, v Gabčíkovu se prý chytají úžasní sumci, vodáci jsou nadšeni umělým kanálem pod hrází, kde to při vypouštění sviští jak někde v Alpách. A zbytek lužních lesů ve starém korytě Dunaje neuschnul. Ale já vám nevím, jestli betonová přehrada, v níž se nemůžete vykoupat, není divná.
I když – někde jsem viděl zase nějaké nové obrázky úžasných letovisek na břehu slovenského moře.
O autorovi| Luboš Palata, Redaktor LN
