Ivan Adamovič teoretik sci-fi a kulturní kritik
Daniela Kramerová kurátorka a historička českého umění 20. století
Jaroslav Olša, jr. diplomat a orientalista, zakladatel sci-fiměsíčníku Ikarie
Tomáš Pospiszyl teoretik výtvarného umění a redaktor LN
Příští týden uplyne půl století od letu Jurije Gagarina. Jistě bude mnoho napsáno o jeho významu pro techniku, lidskou civilizaci či mezinárodní vztahy. Nemělo by se ale zapomínat, že rozvoj kosmonautiky měl od konce 50. let i výrazný kulturní přesah a inspiroval mnohá výtvarná či literární díla.
* LN Jak by se dala charakterizovat umělecká reakce na Gagarinův let? Jsou markantní rozdíly mezi Východem a Západem?
Tomáš Pospiszyl: I když dnes lze vnímat Gagarinův let jako součást propagandistického boje mezi Východem a Západem, šlo o pozoruhodný technický výkon se silným symbolickým obsahem. Gagarin byl zkrátka první „Pozemšťan“, který se dotkl „Vesmíru“ a získal si za to obdiv po celém světě. Rozesmátý Jurij navíc nevypadal jako nějaká figurka ve hře studené války. Je typické pro české prostředí, že v souvislosti s jeho letem hned jmenujeme negativa: byla to propaganda, málem se zabil, kdo ví, jestli před ním neletěl někdo jiný, byl to alkoholik. Podobná zášť na západ od našich hranic neexistuje.
Ivan Adamovič: Je zajímavé, že mnohé sochy Jurije Gagarina vznikly v Sovětském svazu až později, v 80. letech, a o té české z Karlových Varů z roku 1975 se tvrdí, že byla jednou z vůbec prvních. Nejpůsobivější a nejpodivnější je monumentální plastika od P. I. Bondarenka z roku 1980 na Gagarinově náměstí v Moskvě. Její tvarosloví by člověk čekal spíše v japonském manga komiksu. Jinak ale můžeme pozorovat, že aura Gagarinovy postavy často překryla jméno tvůrce, který ji zobrazoval. Dokonce ani v nedávných zprávách, že bude v centru Londýna vystavena kopie jedné z ruských gagarinovských plastik z poloviny 80. let, nebylo nikdy jméno sochaře zmíněno. Zajímavý je i samotný fakt odhalení sochy Gagarina v Londýně. Představte si, kdyby to někdo seriózně navrhl dnes tady v Česku.
Daniela Kramerová: Kosmická tematika se začala v českém výtvarném umění výrazně objevovat už asi o pětiletku před Gagarinovým letem do vesmíru, v souvislosti s „kosmickými závody“ probíhajícími mezi SSSR a USA – hlavně jako reakce na vypuštění Sputniků 1 a 2 v roce 1957 a Sputniku 3 o rok později. Téma se uplatnilo především v druzích umění, které mohly na události poměrně bezprostředně reagovat – v ilustraci, užité grafice (obalech knih, plakátech, známkách), výstavnictví, dekoru textilu a porcelánu, tvorbě hraček, ale i v dlouhodobějších projektech – aplikovaném sochařství (prolézačky) a architektuře – tedy spíše v tvorbě užité.
Protože na „vesmírném bojišti“ dočasně vítězil Sovětský svaz, kosmická tematika byla v socialistickém Československu oficiálně schválená a propagovaná. Vesmír se logicky frekventoval na výstavě Expo 58, propagandisticko-reprezentačním podniku par excellence. Nikoliv ale jen v pavilonech komunistických zemí, ale jako obecné téma – jeden z úběžníků dobové utopie. Tato tematika nebyla ale jen shora diktována, ale u některých umělců korespondovala s jejich vlastním zájmem. Od konce 50. let šlo o módu – po Sputniku se nazývaly nově vznikající populární mléčné bary, rakety, družice se staly pevnou součástí repertoáru domácí kutilské tvorby v drátěném, překližkovém provedení nebo jako výmalby. Téma je zpracováno i ironicky v kreslených vtipech. Vedle nadšení se objevuje i skeptický přístup (Pavel Brázda: Astronauti, 1954). Samotný Gagarin je asi tematizován o něco méně než vlna sputniků, družic a raket, protože téma už možná poněkud vyčpělo a figura je méně výtvarně atraktivní.
Jaroslav Olša, jr.: Dobývání vesmíru bylo ale nejen tématem „Východu“ a „Západu“, ale i „Jihu“, tedy té části světa, která se donedávna jmenovala „třetí svět“. Samozřejmě i tam se projevily odrazy politického rozdělení světa, takže ten pokrokový „Jih“ Gagarina ocenil jako významný symbol. Realistické i „hyperrealistické“ vize dobýváni kosmického prostoru jsou dodnes vidět na tehdejších známkách i časopisech. V řade zemí prvně vznikla literatura, která byla na pomezí mezi literárním ztvárněním kosmonautiky a science fiction.
Vlna zájmu o kosmonautiku – jako jeden z viditelných úspěchů lidského pokroku – zasáhla celý rozvojový svět, který se právě emancipoval. Nezapomeňme, že pouhý rok před Gagarinem byl „Rok Afriky“, kdy velká část kontinentu získala nezávislost. A úspěch Gagarina byl pro tamní obyvatele i politiky dalším symbolem toho, že svět jde kupředu, správně a úspěšně.
Před lety mě v Národním muzeu v zambijském hlavním městě Lusace upoutal exponát – sada fotografií o vývoji první zambijské rakety a přípravě prvního zambijského kosmonauta, které měly dokumentovat úspěchy země v 60. letech. Fotografie (a články z dobového místního tisku) jasně ukazovaly, že autor projektu (ale i ti, kteří o něm psali) jej bral naprosto vážně. Na fotografiích byly jakési složité železné konstrukce... a jeden z článků byl seriózní rozhovor o možnostech vyslání zambijského kosmonauta na oběžnou dráhu. Pokud by se tato konstrukce dnes zachovala, možná bychom ji mohli vnímat jako uměleckou reakci na Gagarinův let. Pro nás Cimrman a nerealizovatelná fantazie, pro tehdejší Zambijce to však byla realita z let, kdy vize mírové budoucnosti, růstu, bohatství a zažehnání chudoby byla něčím naprosto
přirozeným.
* LN Rudé právo publikovalo 13. dubna 1961 na první stránce oslavnou báseň Jana Pilaře Ikarus našeho času, v které najdeme aluzi na nejslavnější báseň z Nerudových Písní komických: „Vesmír je rozlomen ve dví a zlomenou mříží/se dívá na nás vítězný sovětský syn.“ Je české snění o „rozbíjení mříží“ a dobývání kosmu v něčem specifické?
Daniela Kramerová: Citát odráží propagandistický rozměr Gagarina a kosmonautiky, který odrazoval otevřenou ideologičností. Přesto bylo široce prožíváno i upřímné nadšení, podívat se do Prahy na Gagarina se sjížděly zástupy. Ve své volné tvorbě, výtvarně zajímavých kolážových malbách, mu složil poctu známý ilustrátor sci-fia populárně-naučné literatury Teodor Rotrekl. Utopická dimenze a poezie kosmu u nás už pramení z předválečné avantgardy, zde navazuje se svými světelně-pohyblivě architektonickými projekty například Zdeněk Pešánek. Přestože jeho poválečné projekty byly dobově naprosto politicky korektní (a normálně přemýšlející kolegy odrazovaly záplavou svítících rudých hvězd), nebyly kvůli odporu odborné veřejnosti a autorově okrajové pozici realizovány. Sputnikem byl inspirován velký architektonicko-kinetický spektákl „K nové epoše“ na Střeleckém ostrově, zahrnující architektonickou úpravu obou nábřeží a stavbu vysokého věžáku, oslavující vesmírnou dimenzi lidské existence. V průběhu prací na koncepci přestavby ostrova, které trvaly několik let, začlenil do projektu i pomník prvního muže ve vesmíru.
Jinak je ovšem i vesmírná tematika v českém prostředí pojímána rezervovaněji, s obalem ironie a humoru. Na druhou stranu vesmír a vědecko-fantastické vize byly pro mnoho lidí, kteří se nemohli umělecky realizovat, únikovým prostorem, možností volnější kreativity třeba na poli sci-filiteratury.
Tomáš Pospiszyl: Dnes jsme hodně ovlivněni představou, že Gagarin letěl do vesmíru jenom proto, aby nám tím nenávidění Sověti popletli hlavu. Ale minimálně v roce 1961 se opravdu jednalo o spontánní nadšení, které let vyvolal. A to, že ho SSSR využil někdy k nešikovné sebepropagaci, není zas tak výjimečné. Nám z Česka, kde všechno vnímáme skrze filtr ironie, se zdá nepřirozené, jestliže má Gagarin nebo dokonce dosud žijící Těreškovová v Rusku muzeum. Ale ve Spojených státech to není o moc jiné. Populární ilustrátor Norman Rockwell maloval na obálky populárních časopisů jednoho amerického astronauta za druhým, ve stylu, který si příliš nezadal se socialistickým realismem.
Ivan Adamovič: České literární reakce na Gagarina a další úspěchy sovětské kosmonautiky jsou snad specifické v tom, že přicházejí v době, kdy začíná velký návrat civilismu do literatury. Mnohé z těch básní tedy tematizují jak vesmírné dálavy, tak drobný, všední život tady dole na Zemi. Co se týče recepce Gagarina v české masové kultuře: podle mých pozorování byla mnohem slabší než v případě Sputniku a dalších sovětských družic. Nikdo, pokud vím, nenapsal do listopadu 89 ani žádnou sci-fi o Gagarinovi.
Jaroslav Olša, jr.: Já bych tady souhlasil s Tomášem Pospiszylem. I v zemích třetího světa byl Gagarin nesporným poslem nové doby – a ta doba byla samozřejmě lepší než koloniální minulost. Když to hodně přeženu, pak hesla jako „pryč s okovy kolonialismu“ jsou velmi blízká onomu zbavení se „okovů zemské gravitace“. I v zemích Asie a Afriky se věřilo – a možná mnohem upřímněji než v Evropě – v to, že věda dokáže svět změnit k lepšímu. A let do vesmíru byl oním naprosto výjimečným úspěchem vědy. A jeho odraz lze objevit i v běžném životě – v západní Africe se například v 60. letech objevily netradiční účesy, kterým se říkalo často „sputnik“, nebo kosmická témata pronikala i do pohádek a literatury pro mládež.
* LN Jedním z výrazných kulturních fenoménů, který vznikl bezprostředně po Gagarinově letu a dodnes kvete, jsou různé konspirační teorie. Přijde Vám na nich něco pozoruhodného? A dá se osvětlit jejich vznik a popularita?
Ivan Adamovič: Sověti tutlali všechno, takže konspirační teorie se dají snadno pochopit. Mně pošeptal pravdu o Gagarinově smrti několik let po oné události můj romský spolužák ve školce: Jurij Gagarin během letu stíhačkou spatřil, jak k němu v povětří kráčí obrovská socha. Nezvládl šok z leknutí a zřítil se. Dodnes nevím, jestli to byla bujná fantazie mého kamaráda, nebo nějaký „městský mýtus“.
Jaroslav Olša, jr.: Utajování je opravdu živná půda pro konspirační teorie. Ale svou obrovskou roli tu hraje také naše národní povaha. Ona česká láska ke zpochybňování všeho a za každé situace. Na jednu stranu nevěříme autoritám, ale protože nevěříme v principu ničemu (ani těm, kteří právě bojují proti autoritám), v Česku nenajdeme ony početně malé, ale přesvědčené skupiny zastánců spikleneckých teorií. Zdá se mi, že my Češi si o konspiračních teoriích rádi počteme, ale – jak jinak – zpochybníme je také. Myslím si, že dnes už každý Čech ví, že Gagarin byl první, ale co kdyby? A koupí si o tom knihu…
Daniela Kramerová: Gagarin ve vesmíru byl určitě ideálním zdrojem městských mýtů a konspirací, jakožto sama o sobě událost zprostředkovaná, plná nejasných a nevyřčených momentů. A jako symbol propagandy to byl i vhodný terč vtipů. Stejně tak ale přistupovali lidé k Američanům na Měsíci – moje prababička si nikdy nenechala vymluvit, že záběry Neila Armstronga a Buzze Aldrina procházejících se po Měsíci, vysílané televizí, nebyly natočeny se statisty v Horních Počernicích.
Tomáš Pospiszyl: Ony možná ty konspirační teorie souvisejí s tím, co již říkal Ivan Adamovič: Na gagarinovské téma nevznikla žádná sci-fi. A asi proto, jelikož jeho let byl skutečnou uskutečněnou fantazií. Co k tomu přidat? Jak polechtat imaginaci? To je – spolu s tendencí Sovětů všechno utajovat – skvělým prostorem pro vymýšlení nejrůznějších teorií.
Na Wikipedii jsem napočítal 15 tzv. lost cosmonauts, tedy osob, které měly letět před Gagarinem a z různých důvodů jejich let nebyl úspěšný. Podobné teorie vznikaly již v 60. letech. Například jistí italští bratři si sestrojili anténu, pomocí které odposlouchávali rádiové spojení sovětského kosmického programu, kde nepočítali, že by je někdo mohl poslouchat. Nahráli, a dnes jsou na internetu k dispozici, fascinující záznamy plné šumů, kde slyšíme tlouct a poté utichnout srdce neznámého muže. Nebo přenos z kabiny, ve které sedí žena kosmonautka, která se stále menší profesionalitou v hlase popisuje, jak v kabině stoupá teplota, je jí horko, kolem sebe vidí plameny a marně se ptá, kdy začne sestup. Stačí navštívit www.lostcosmonauts. com.
Na konspirační teorie a utajování všeho, co souviselo se sovětským kosmickým výzkumem, reaguje například skvělý román Vladimíra Pelevina Omon Ra. Falešná cesta do vesmíru, která je nakamuflovaná tak, aby jí všichni včetně jejích účastníků uvěřili, je metaforou fungování socialistické společnosti. Jedinec se musí obětovat ve jménu celku, a pokud nechce, vždycky se najde cesta, jak ho donutit.
Daniela Kramerová: Možná je ta pachuť spojená s Gagarinem trochu generační záležitost pamětníků a mladší ročníky už to dokážou vnímat méně zatíženě.
Ivan Adamovič: Takže jsme se dobrali toho, že nám Jurij Gagarin vlastně nastavuje zrcadlo...
***
Vesmír a vědecko-fantastické vize byly pro mnoho lidí, kteří se nemohli umělecky realizovat, únikovým prostorem, možností volnější kreativity. Daniela Kramerová historička umění
