Velkým převratem ve vztahu Pražanů k jejich řece je oživení náplavky. Ještě nedávno to byla skoro mrtvá zóna.
Od železničního mostu po Mánes, tedy pod Rašínovým nábřežím, se táhne říční cesta, ze které je často po večerech slyšet hudba a ruch společenského mumraje. To se tam zase otevírá další z řady výstav, které tam třetím rokem pořádá občanské sdružení Dvojka sobě (jsme na Praze 2), jež se snaží o zapojování a probouzení „spících“ částí města.
Hybatelem a jednatelem iniciativy, kterou tvoří ještě pár lidí, je Ivo Slavík, muž, který na přelomu tisíciletí, jak mi sám říkal, změnil identitu a po desetiletí, kdy se věnoval publicistice (psal komentáře v MF Dnes) a pak lobbingu (byl jedním z nejvlivnějších „píáristů“ v zemi - neplést s mnichy piaristy), se vrátil k oboru, který kdysi na Filozofické fakultě v Praze vystudoval, to jest k estetice.
Dutina u vody Původní lokací, kterou se Ivo Slavík snažil oživit, byla ale Kateřinská zahrada u bývalého kláštera a současné nemocnice Na Karlově. To je místo tajuplné, magické, Pražany málo navštěvované a zakleté. Před čtyřmi lety tam uspořádal několik výstav, které nesly název Nic na odiv...?, jež byly znalci oceňovány, ale trpěly přece jen jistou odloučeností, zkrátka: pokud se tam někdo ocitnul, tak to bylo spíše zásluhou toho, že zabloudil. Navíc nemocnice, k níž napůl zpustlá zahrada náleží, neoplývala právě ochotou a její představitelé prý Ivo Slavíka s jeho estetizujícími návrhy vítali vstřícným: pane Slavík, vy nám přiděláváte práci.
Když si jedna instalace slovenského sochaře Mariana Straky vyloženě říkala o volnější a otevřenější prostor, padlo oko Iva Slavíka na náplavku u Výtoně. V roce 2007 se tam tedy uskutečnila první říční výstava, hned další rok se tam už konaly výstavy dvě, v roce 2009 už lze mluvit o ustálených poměrech. Vystavovali tam namátkou Milan Cais, Milan Houser, Jan Morávek, Martina Šedová, Martin Rajniš... Vernisáže byly a jsou doprovázeny koncerty rytmických skupin, třeba -123 minut, Docuku, Gitans. Kititi, Papararingapatam, Sergent Pepere, Vrbovskí víťazi, jestli vám to něco říká...
Netypická galerie dostala jméno (A)VOID, což je hříčka pro lingvisty: void, znamená anglicky dutina, prázdný prostor nebo také nicota. A ovšem je v tom slově slyšet a cítit voda, jež je tu na dosah ruky. Prostorem galerie jsou především „kobky“, jak Ivo Slavík nazývá obloukové prostory, kterých je pod nábřežím jedenáct. K výstavním účelům se používají tři, vlastně dvě a půl, protože jeden oblouk slouží zároveň jako bar či nábřežní kavárna, takže se v ní o místo dělí artefakty s pivními sudy a přepravkami. Rozměr kobek je zhruba padesát metrů čtverečních, tady takový větší obývák. Nyní v jedné vystavuje umělkyně Markéta Hlinovská instalaci Samá voda, jež se skládá z paprsků a odlesků vodní hladiny, jež jsou cestou camera obscura přenášeny na zeď kobky, tedy něco na způsob Platonovy jeskyně, aspoň tak jsem to pochopil.
Léto u vody Kromě toho lze pro instalaci použít působivou venkovní zeď, na kterou se zavěsí socha, což je sice v moderním umění široký pojem, ale většinou to chodec stále ještě pozná. Nejnověji visí kousek od oblouku Palackého mostu cosi, co silně připomíná Spasitele na kříži, ovšem jeho tělo je celé složené z ochozených bot. Jde o dílo umělce vystupujícího pod jménem Motyka, který ho nazval „po hirstovsku“ Nutkání odmítnout něco, co bylo použito.
Ivo Slavík je se svou současnou životní náplní uměleckého správce náplavky evidentně spokojený. Říká, že sice přišel o prázdniny, neboť se nemůže během výstavní sezóny od „svého“ nábřeží vzdálit, ale nelituje, neboť zde vlastně má vše, co k dovolené patří, byť skromné: vodu, slunce, židličku před barem. Společenský styk mu zajišťují četné vernisáže, neboť frekvence otevírání nových výstav je značná, prakticky každých čtrnáct se instalace obměňují, takže otevírat se může každý týden. Pár kritiků vytklo koncepci galerie bezkoncepčnost, ale v tom je, jak estetik Slavík říká, právě ta koncepčnost. Je to otevřený prostor, do kterého teče a u něhož šplouchá voda, na jejích vlnách pak připlují různé věci.
V říjnu letošní sezóna na náplavce skončí. Oblouky nejsou vytápěny a za mrazu to tam přece jen nebezpečně klouže. Ivo Slavík počítá se sezonou 2011, doufaje v přízeň Prahy 2 a v rozumnou kulturní politiku města. Kulisa je ideální: šplouchající Vltava a panorama levého břehu. Občas někdo na vernisáži skočí z pravého šipku do vody. Voda ve Vltavě je v těchto místech ostatně zcela vhodná ke koupání. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.
V říjnu letošní sezona na náplavce skončí. Oblouky nejsou vytápěny a za mrazu to tam přece jen nebezpečně klouže. Ivo Slavík ale počítá se sezonou 2011, doufaje v přízeň Prahy 2.
