Hlavním bodem programu byla Beethovenova Symfonie č. 3 „Eroica“, tedy repertoár, který Gardinera ve světě proslavil. Přivezl své vyhraněné pojetí, které vychází z detailního studia hry na dobové nástroje, ze kterých sám v roce 1990 sestavil vlastní Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Pokud hostuje u moderního orchestru, je výsledek určitým kompromisem, který má ale i tak velmi očistný vliv. A je pravda, že tak čistý a transparentní zvuk jako pod Gardinerem má Česká filharmonie opravdu málokdy. „Rudolfinum je krásný sál, ale má splývavou akustiku jako turecké lázně,“ řekl dirigent před koncertem na besedě s posluchači. „Vždycky mě tady překvapí uniformní zvuk smyčců a také to, jak málo před koncertem ladí,“ dodal mimo jiné na adresu zdejších pracovních návyků. „Jde mi o to dát orchestru i posluchačům něco jako sprchu, která je zbaví po léta zažitých představ.“
Na pátečním koncertu ovšem Gardiner zapůsobil hlavně tím, co z něj dělá obecně dobrého dirigenta: schopností každou větu vystavět, jasným a logickým rozvržením temp, rytmickou precizností a smyslem pro detail. Osvědčil i velké pedagogické a psychologické mistrovství, protože neochota hráčů České filharmonie hrát něco jinak, než jsou zvyklí, a přesně následovat dirigentovu představu je jinak neblaze proslulá.
Osobností první poloviny Gardinerova pražského koncertu byla uznávaná ruská houslistka Viktoria Mullova. I její technicky dokonalé provedení Prokofjevova Houslového koncertu č. 2 jako by programově šlo proti vžité představě o ruské houslové škole. To jistě není dáno jen tím, že tato žákyně L. Kogana z Ruska za dramatických okolností emigrovala už v 80. letech - Mullova se dlouhodobě věnuje především klasicismu i hře na dobové nástroje. Její zvukově střídmý Prokofjev ovšem připomínal spíše Stravinského, i když koncert má celou řadou romantických prvků. Nicméně každá příležitost slyšet v Praze umělkyni světového formátu je vítána a publikum vyprodaného Rudolfina ji po zásluze ocenilo.
