Anonce, jimiž Česká televize připravovala půdu pro nedělní inscenaci, hovořila o „novodobých otrocích“. Tak jsme si zvykli vnímat postavení současných gastarbeitrů u nás a inscenace tento pohled akcentovala.
Aljona scenáristy Martina Ryšavého a režiséra Jaroslava Brabce za hrdiny zvolila ukrajinské dělníky, především Vladimira, který pracuje na stavbách po Praze, a jeho milou Aljonu, jež se snaží formálně vdát, aby v Česku mohla žít se synem. Standardní situace: na Ukrajině není práce, lidi bezostyšně vykořisťují celníci, dopravci, boss s komandem v záloze a bez skrupulí... Ke cti autora dokumentaristy budiž připsáno, že situaci na ubytovnách i stavbách věrně odpozoroval (nebo měl autentické poradce) a že přesvědčivě vystihl pocity ponížení a bezmoci, s nimiž se takto vykořenění jedinci potýkají. Inscenace neřekla nic, co bychom si nedovedli představit, či co jsme možná už na vlastní oči neviděli. Tentokrát však přidala i syrovější záběr do zázemí komunity cizinců a v milostné zápletce i do jejich nitra.
Několik velmi dobrých výkonů zachraňovalo hrozící režijní klišé. Zatímco scény s bossem (a jeho dívčinou) byly veskrze černobílé, amatérsky inscenované i hrané a popis ukrajinských dělníků se hodně „vyřádil“ v předvídatelných alkoholických scénkách, pro trojici hlavních hrdinů našel režisér skvělé interprety. Běloruská herečka Valeria Beliasava jako krásná, nevtíravá Aljona, Ukrajinec Andrej Bestčastnyj v roli vášnivého Vladimira a Vladimír Dlouhý coby nepraktický a nesmělý vědec, jenž se snaží pomoci, udrželi míru a přispěli k věrohodnosti sdělení hry. Jež, mimochodem, není nikterak povznášející.
Cyklus dokumentů Zlatá šedesátá dospěl pro změnu k představení muže, jenž stál v pozadí úspěchů slovenského filmu. Dramaturg a scenárista Albert Marenčan nepatří k těm, o nichž se divák běžně dovídá. Přesto stál u zrodu slovenské kinematografie, pamatuje časy těsně poválečné, padesátá léta, jež s sebou nesla politické agitky, ale také první pokusy o emancipaci slovenských tvůrců. Pieseň o sivom holubovi, film Stanislava Barabáše z roku 1961, a zejména o rok starší Sl’nko v sieti Štefana Uhra znamenaly zásadní zlom v poetice. Miloš Forman prý o Uhrovi řekl, že je „Janem Křtitelem nové československé vlny“ a Albert Marenčan připouští, že díky tomu a díky vesměs pozitivní kritice v českých médiích i na Slovensku objevili, že je v těch filmech cosi víc... V šedesátém sedmém začal točit Juraj Jakubisko (Kristové roky), v šedesátém osmém a sedmdesátém si představitel nového románu Allan RobbeGrillet do Bratislavy odskočil natočit dva filmy (Muž, ktorý luže s Jeanem-Louisem Trintignantem a experimentální Eden – a potom). „Byl to filmař amatér, neměl scénář, jen osnovu a někdo musel na place hlídat, aby se to vůbec natočilo,“ vzpomíná Marenčan, neboť on byl tím zodpovědným mužem.
Dokumenty, jimiž nás v poslední době veřejnoprávní televize zásobuje, mají naštěstí jeden hlavní cíl: zacelit propastné mezery v historickém povědomí, připomenout lidi, kteří něco dokázali a o nichž se tak málo ví. Například o generálu Tomáši Sedláčkovi. Bojoval na východní frontě, zažil vykonstruovaný proces, prošel vězením i amnestií, ale rehabilitován byl až po listopadu... Díky za cyklus Neznámí hrdinové – Pohnuté osudy.
