Pro každého, kdo zažil duševní depresi na vlastní kůži, je těžké hledat v tomto krajně nepříjemném onemocnění cokoli pozitivního. Pacienti trpící hlubokou depresí často říkají, že je to horší než jakákoli fyzická bolest. Jenže ani bolest nepřináší trápení jen tak zbůhdarma a je pro nás životně důležitá. Říká tělu, že musí pryč z nebezpečného místa, a zabraňuje závažnému poškození. Proto ucukneme rukou od rozpálených kamen.
Nemůže být duševní deprese pro člověka stejně důležitá? Američtí psychiatři Paul W. Andrews z Virginia Commonwealth University v Richmondu a J. Anderson Thomson z University of Virginia došli k závěru, že duševní deprese je výsledkem evoluce a jejím prvotním účelem je řešení komplikovaných životních situací. Zatímco fyzická bolest nás odhání od svého zdroje, pak duševní deprese naši mysl ke svému zdroji přitahuje jako magnet.
V poušti i pralese Duševní deprese představuje záhadu. Ve Spojených státech a mnoha dalších zemích zakusí třetina až polovina obyvatel aspoň jednou za život stav splňující kritéria psychiatrů pro vážnou duševní depresi. V depresi se zdá člověk naprosto „vykolejený“ a nedokáže normálně fungovat. Představme si, že by do duševní deprese upadl pravěký lovec čelící na každém kroku smrtelným nebezpečím a odkázaný při obstarávání obživy na dokonalé soustředění. Zdá se, že by se s depresí ocitl v bezprostředním ohrožení života.
Za těchto podmínek by bylo jen otázkou času, kdy se u člověka vyvine přírodním výběrem výrazná odolnost k depresím. Ti, kteří by jim nedokázali vzdorovat, by vymřeli. Nic takového však nenastalo a sklon k depresím je v lidské populaci silně rozšířen. Přinesla s sebou depresi až moderní doba se všemi svými stresy? V tomto případě by se deprese podobala obezitě. Ta se objevila jako závažný problém poměrně nedávno. Po tisíciletí neměli naši předci zajištěn dostatek potravy a museli na její obstarání vynakládat značnou fyzickou námahu. V dnešní situaci, kdy je každému bez námahy k dispozici nadbytek kaloricky vydatné potravy, je rázem všechno jinak a lidstvo tloustne.
U depresí však toto vysvětlení neobstojí, protože se nevyhýbají ani národům žijícím podobně jako naši dávní předkové. Depresemi trpí malí lovci z kmene Kungů žijící v jihoafrické poušti Kalahari, sužují i příslušníky lovecko-sběračského kmene Aché z Paraguaye.
Tuhý evoluční kořínek duševních depresí by byl ospravedlnitelný také v případě, že by se deprese projevovaly jako choroba stáří v pokročilém věku. V té době už člověk většinou zplodil potomky a předal jim své vlohy. Sklony k neduhům stáří už na tom nemohou nic změnit a dědí se z generace na generaci. Ani toto vysvětlení však zjevně není správné, neboť deprese udeří na člověka často už během dospívání nebo krátce po dosažení dospělosti.
Pomáhá k soustředění Andrews a Thomson jsou přesvědčeni, že bychom o depresích neměli uvažovat v první řadě jako o chorobě. Argumenty pro tento neortodoxní názor shrnuli nedávno v rozsáhlé stati publikované vědeckým časopisem Psychological Review. Deprese se podle nich udržela proto, že nám nejen bere, ale také dává. Podobá se dědičným chorobám, jako je např. srpkovitá anémie. Ta představuje významné zdravotní riziko a v zemích mírného či studeného klimatického pásma ji evoluce vymýtila. V tropech se však výskyt vlohy pro tuto chorobu udržel, protože s sebou nese zároveň zvýšenou odolnost k malárii. Cena zdravotních komplikací srpkovité anémie není ve srovnání s riziky malárie tak velká.
Duševní deprese nelze bagatelizovat. Lidé s depresí mají problémy se zvládnutím základních každodenních aktivit, v práci se nesoustředí, izolují se od ostatních lidí. Nedokážou si užít radosti všedního života, jako je jídlo nebo sex. Někteří propadnou depresi natolik, že je to ohrožuje na životě. Co tak skvělého deprese přináší, aby to vyvážilo všechna utrpení?
Není tak úplně pravda, že se lidé v depresi nesoustředí. Jejich problém tkví v tom, že se zabývají jen jedním jediným problémem. Nic jiného je nezajímá. Rozebírají svůj „kámen úrazu“ pořád dokola. Odborníci tomu říkají „ruminace“ čili „přežvykování“. Typickým rysem tohoto duševního přežvykování je rozložení původního složitého problému na jednodušší části. Těmi se pak člověk v depresi postupně zabývá a snaží se je rozlousknout. Tento tzv. analytický způsob myšlení je při řešení komplikovaných úloh velmi účinný.
Andrews a Thomson si ověřili pozitivní vliv deprese na duševní výkonnost při zajímavém experimentu. Nechali řešit dobrovolníky stále složitější úlohy inteligenčního testu. Ukázalo se, že u některých lidí bylo s narůstající obtížností testů patrné i zhoršení nálady. Dobrovolníci sklouzávali do stavu podobného depresi. Čím výrazněji se jim zhoršila nálada, tím lepší měli výsledky.
Řešení komplikovaných problémů vyžaduje velké soustředění. Kdo chce uspět, nesmí se rozptylovat. I v tom nám deprese pomáhá. Člověk v depresi se straní jiných lidí. Izolace mu zajišťuje potřebný klid. Podobně napomáhá lepšímu soustředění i nezájem o jakékoli další aktivity. I nechutenství, které člověka v depresi postihuje, mu může pomoci, protože žvýkání potravy narušuje schopnost mozku zpracovávat informace.
Mozek je v depresi uveden do velmi hospodárného režimu. Podílejí se na tom zvláštní molekuly, pro které vědci používají označení 5HT1A receptory. Působí v nervových buňkách jako antény na molekuly serotoninu. Ten se rovněž podílí na vzniku deprese. Jakmile se serotonin naváže na receptor 5HT1A, zajistí nervové buňce vydatný přísun energie a zároveň ji obrní proti poškození, jež jí hrozí v důsledku velké námahy.
Duševní „přežvykování“ je pořádná dřina a mozek při něm dostává pořádně zabrat. Díky účinku serotoninu na receptory 5HT1A to příslušné oblasti mozku zvládají s mnohem mírnějšími následky.
Podobně jako oko Američtí psychiatři dokazují pozitivní roli depresí při řešení složitých životních situací faktem, že duševní přežvykování je sice pro mozek zátěží, ale neškodí mu. Naopak. Pomáhá člověku, aby si své problémy vyřešil a z deprese se tak dostal. Při depresi obvykle nepomáhá, když se člověk snaží na své problémy nemyslet. Naopak, často mu pomůže, když si duševní přežvykování usnadní. Například tím, že o svém problému někomu řekne, popíše své myšlenky a pocity.
Řada studií prokázala, že lidé v depresi podávají lepší výkony při řešení komplikovaných společenských dilemat.
Matka dvou dětí, která zjistí manželovu nevěru, má bezesporu důvod k tomu, aby upadla do deprese. Hlavou se jí honí stále jedno a to samé. Nedokáže myslet na nic jiného. O všechno ostatní ztrácí zájem. Mohlo by se zdát, že je na kolenou. Její mozek však horečně pracuje. Hledá optimální řešení. Stojí před nelehkým úkolem. Na jedné straně může manželovu nevěru „přehlédnout“, aby udržela rodinu pohromadě. Jako druhý protipól se jí nabízí možnost ztropit pořádný bengál a ukázat nevěrnému manželovi, zač je toho loket.
Co je v dané situaci lepší pro ni samotnou a co pro její děti? Mozek podvedené ženy rozloží v depresi komplikovaný problém na dílčí úkony a pekelně se soustředí na to, aby je jeden po druhém vyřešil. Molekuly v mozku zajistí dostatek energie pro neurony i jejich ochranu před poškozením nadměrnou námahou. V tomto stavu porovnává mozek velmi přesně všechny plusy i minusy různých řešení a je s to najít nejlepší východisko ze svízelné situace.
Lidé se často snaží svou depresi skrýt, odmítají se bavit o jejích příčinách, protože je to pro ně nepříjemné, ponižující, bolestné. Věří, že se musí s depresí poprat, potlačit ji, ignorovat ji. Andrews a Thomson to považují za mylný přístup.
„Deprese je přirozený způsob, kterým se dozvídáme, že čelíme závažnému problému a naše mysl je připravena jej řešit. Když se zamyslíme nad všemi vědeckými důkazy, deprese přestane vypadat jako porucha, při níž mozek pracuje nahodile, či dokonce chybně. Místo toho se nám deprese začne jevit jako zvířecí oko – složitá, dokonale organizovaná mašinerie, která slouží zcela specifické funkci,“ tvrdí oba psychiatři. Andrews a Thomson přirovnávají depresi k magnetu. Tak jako k sobě magnet přitahuje ocelovou kuličku, tak deprese přitahuje mozek k řešení složitého životního problému.
***
První nástup depresí je patrný už během dospívání mezi 15 až 18 lety
Deprese: nemoc vyspělých
Nejčastější duševní onemocnění se projevuje hlubokým smutkem, ztrátou zájmu o dění v okolí a o zábavu Člověk propadá pocitům viny nebo méněcennosti, špatně spí, ztrácí chuť k jídlu, je vyčerpaný a nesoustředěný Těžké deprese pacientovi zcela rozvracejí život a v extrémních případech vedou k pokusům o sebevraždu Nemoc postihuje osm až dvanáct procent obyvatel, ženy jsou depresemi postiženy zhruba dvakrát častěji než muži Nejčastěji se lidé potýkají s nástupem deprese ve věku 30 až 40 let, další významnější vzestup bývá pozorován mezi 50 a 60 lety V ekonomicky vyspělých zemích je duševní deprese nejčastějším onemocněním, celosvětově jí patří čtvrté místo Do roku 2030 by se mohlo toto duševní onemocnění dostat na druhé místo za HIV
