Vypravěčka románu Jiřího Šimáčka Snaživky (vydaly Větrné mlýny) pitomá dle standardních měřítek, vycházejících z měřitelné inteligence, asi není: ovládá různé formy strategií a taktik, umí houževnatě jít za svým cílem, instinktivně a bezchybně se orientuje v sociálních situacích, pozná hned, kdo disponuje jakým potenciálem, ví, kam napřít svou energii a jaké metody volit. Je to svým způsobem dokonalý tvor a šampion evoluce, biologický substrát, který skvěle vyhovuje Darwinovým principům přirozeného výběru.
Jejím prostředím však není nějaká druhohorní savana nebo prvotní moře, jejím loveckým terénem jsou bary a podniky brněnského city, fitka a solárka, kosmetické salony, shopping centra a další prestižní místa „na úrovni“. Jejími zbraněmi nejsou finty primárního sexuálního boje, ale poučky z ženských časopisů a rady internetových serverů. Rekognoskaci provádí výhradně podle značek, přesně ví, co je „in“ a co je „out“, kdo je „trapka“ a kdo je „lůzr“, kdo je „na úrovni“ a kdo je tak „mimo“, že by o něj kolo, na které by ale nikdy nesedla (není přece blbá), neopřela.
Je to svým způsobem dokonalá bytost, na níž z hlediska lidského fascinuje totální absence lidskosti, máme-li za ni takové věci, jako je přítomnost ducha, humoru, nadhledu. Je to prototyp zploštělý na nejnižší úroveň přežívání, které se však děje na poměrně slušných patrech ulrakonzumní společnosti. Prázdnota je naplněna po okraj, ale báječně se v ní plave.
Lámu si hlavu, kam Šimáčkovu nezvyklou, brilantně napsanou a ještě lépe odpozorovanou prózu, tento žvatlavý monolog hrdinky našeho věku zařadit. Je to cosi mezi pop-literaturou a experimentálním románem, starý dobrý Páral šedesátých let prošlý lekcí postmoderny a brněnského kapitalismu, sociologie střižená s Hanou a Hanou a Kamarádkami z Letné, misogynský pamflet psaný však s empatií transvestity. Je to hypersexuální text, kde není jediná sexuální scéna, ale dna hloubky pudu – nikoli nutně sexuální – se v ní nelze dohmatat.
