Každý jednotlivec si nese kompletní genetickou informaci o každém larválním stadiu, včetně jejich odlišného způsobu živobytí.
Na mláďata zvířat se obvykle díváme jako na zmenšené verze dospělých, kterými se stanou, to ale ani zdaleka není pravidlem. Životní příběh patrně většiny živočišných druhů probíhá úplně jinak. Mláďata mají vlastní živobytí, specializují se na zcela odlišný způsob života než jejich rodiče. Například značná část planktonu se skládá z plavajících larev, jejichž dospělost - přežijí-li, což je statisticky nepravděpodobné -bude vypadat velmi odlišně. Mnoho druhů hmyzu přijímá největší část potravy v larválním stadiu, kdy si buduje tělo, které se nakonec promění v dospělce, jehož jedinou úlohou je rozšířit se a rozmnožit se. V extrémních případech, například u jepic, dospělí nepřijímají potravu vůbec a nemají střevo ani některá další nákladná ústrojí.
Housenka je strojem na přijímání potravy, který poté, co na rostlinné stravě doroste do správné velikosti, účinně recykluje vlastní tělo a přeorganizuje se na dospělého motýla, jenž létá, saje letecké palivo v podobě nektaru a množí se. Také dospělé včely pohánějí své létací svaly nektarem, přičemž současně sbírají pyl (velmi odlišný typ potravy) pro své červovité larvy. Mnohé larvy žijí pod vodou a pak se vylíhnou v dospělce, kteří létají vzduchem a šíří své geny do dalších vodních ploch.
Naproti tomu obrovské množství mořských bezobratlých žije v dospělém stadiu na mořských dnech, někdy trvale přisedle, zatímco jejich geny jsou šířeny nesmírně rozmanitými larvami plovoucími v planktonu. Mezi ně patří měkkýši, ostnokožci (sumýši, hvězdice, hadice, ježovky), sumky, různí červi, krabi a humři nebo vilejši. Také paraziti mají obvykle sérii jednotlivých larválních stadií, každé s typickým životním stylem a potravou. I tato stadia často parazitují, i když to může být na zcela jiném hostiteli. Někteří parazitičtí červi procházejí až pěti zcela odlišnými juvenilními stadii a každé z nich žije úplně jinak než všechna ostatní. To všechno znamená, že každý jednotlivec si v sobě nutně nese kompletní genetickou informaci o každém larválním stadiu, včetně jejich odlišného způsobu živobytí. Geny housenek vědí, jak se „dělá“ motýl. Na konstrukci obou takto radikálně odlišných těl se bezpochyby různým způsobem podílejí některé stejné geny. Jiné geny jen nečinně čekají v těle housenky a zapnou se až v motýlovi. Další jsou pro změnu aktivní pouze v housence, ale jakmile se housenka promění v motýla, vypnou se a jsou zapomenuty. V obou tělech je však uložena kompletní sada genů, která se předává další generaci.
A co z toho plyne? Plyne z toho to, že bychom neměli být příliš překvapeni, jestliže živočichové tak rozdílní jako housenky a motýli se někdy začnou vyvíjet přímo jeden do druhého. Dovolte mi vysvětlit, co tím myslím.
Pohádky jsou plné žab, které se proměňují v prince, nebo dýní měnících se v kočáry, které jsou tažené myšmi proměněnými na párek běloušů. Takové představy jsou naprosto neevoluční. Nemohly nikdy nastat nikoli z biologických, ale z matematickým důvodů. Takové přechody by měly inherentní hodnotu nepravděpodobnosti rovnající se, řekněme, dokonalému listu v bridži, takže z praktického hlediska je můžeme pustit z hlavy. Ale proměnit se v motýla, to pro takovou housenku není problém: děje se to pořád a předpisy, podle kterých to všechno běží, přírodní výběr upevňuje po celé věky.
A ačkoli nikdo ještě neviděl, že by se nějaký motýl změnil v housenku, nemělo by nás to překvapit tak jako například žába proměněná v prince. Žáby v sobě geny na výrobu prince nemají. Mají však v sobě geny na výrobu pulce.
Knihu evolučního biologa Richarda Dawkinse nazvanou Příběh předka vydalo nakladatelství Academia. Text vybrala redakce Lidových novin.
