V sobotních LN se biolog Jan Zrzavý zabývá otázkou, zda je naše chování dáno výchovou, či geneticky (Geny pro rozvod, LN 11. 12.). Jako obvykle je jeho text čtivý a vtipný a lehce posměšně komentující přístupy humanitních a společenských věd (kterým autor říká „humsoc“). Coby humsoc z téže univerzity jako kolega Zrzavý se pokusím sdělit, co si opravdu my humsocové myslíme.
To, že chování lidí je dáno geneticky i výchovou, ví z předvědecké zkušenosti každý rodič, protože některé věci v dětech nepředěláte, kdežto jiné se dají výchovou vštípit. Děti mají i humsocové, takže jim tato elementární zkušenost není zcela skryta. Jestliže se Jan Zrzavý pozastavuje nad tím, „proč nám nepřipadá jako ideál člověk determinovaný stejně natvrdo jako chrobák“, pak je odpověď zřejmá: pokud bychom měli děti od početí determinované, nebyla by vůbec potřebná výchova, která sice není všemocná, ale něco přece jen ovlivní. Kdyby smysl neměla, pak by se měl jako první divit evoluční biolog, proč se geny pro potřebu vychovávat neustále předávají dalším generacím, když vedou jen ke ztrátě času a nervů, což není evolučně příliš vhodné.
Jestliže se Jan Zrzavý cítí nespravedlivě proto, že „důkazové břímě genetiky a kultury je vnímáno velmi asymetricky“, pak k tomu lze říci, že zkušenost s výchovou je všeobecná, odvěká a po staletí promýšlená. Genetika je na druhé straně věda mladá, málokdo jí rozumí a má s ní zkušenost. Nelze se tedy divit, že když někdo vyrukuje s myšlenkou tak nesamozřejmou, jako že „biologové časem vysvětlí všechno, co se člověka týká, a humsocy tím učiní zbytečnými“, žádají si lidé důkaz. Pokud genetický determinismus obhájen bude, není žádný důvod ho nepřijmout. Jako humsoc se nijak nebojím, že se stanu zbytečným. Ať se to někomu zdá pravděpodobné, nebo ne, mé názory nejsou apriorně zvolené a pak bezhlavě hájené, ale názory, k nimž jsem dospěl po zralé úvaze, a je možné, že je po zralé úvaze a argumentech zase změním. Kdybych se musel díky převratným objevům biologů vzdát nároku komentovat chování člověka, musel bych se smířit s pozicí historika, který jen vykládá názory minulosti. Bylo by to však vůbec možné? Abych se s něčím takovým mohl smířit, musel bych mít genetickou dispozici pro takové smiřování, s čímž si nemohu být jistý. Asi to budu muset nechat na genech a uvidím, co se z toho vyvrbí.
Provokativní teze jsou málo Jan Zrzavý by rád svou tezí o genetickém determinismu provokoval posluchače, aniž by ji musel náležitě prokazovat. Nechci svému univerzitnímu kolegovi křivdit, ale jeho glosování vztahu přírodních a „humsoc“ věd často vychází ze stejného sofistického obratu – postaví si oponenta do pozice, kterou nezastává, ale která je směšnější a snáze napadnutelná.
Prakticky nikdo z humsoců ale nepředpokládá, že se člověk rodí jako genetická tabula rasa, jak se nám to Jan Zrzavý snaží podsouvat. Naopak, zajímá nás, nakolik a jak je člověk geneticky determinován. Pouze máme své vážné pochybnosti, že lze genetickým dědictvím vysvětlit vše, co k našemu chování patří.
Od biologů pak čekáme nejen provokativní teze, ale řádně podložené výsledky. Ostatně právě schopností dosahovat takových výsledků se prý přírodovědci od nás humsoců liší. Nevidím tedy žádný důvod, proč by se měl někdo cítit asymetricky, když se po něm chce to, co je chloubou jeho disciplíny.
Otázkou ale je, zda existuje gen pro sofistiku. Pokud ano, pak je věc hotová, ale pokud neexistuje a jde o věc výchovy a intelektuální formace, pak se utěšuji nadějí, že toto mé sepisování pro Jana Zrzavého nemusí být zcela zbytečnou ztrátou času.
O autorovi| TOMÁŠ MACHULA, Autor přednáší filozofii na Teologické fakultě Jihočeské univerzity filozof, vysokoškolský pedagog
