Šokující objev se podařil americkým genetikům ze Stanfordské univerzity.
Stárnutí není samovolným neřízeným „rozkladem“. Jde o aktivní proces regulovaný celou řadou genů.
Milimetr dlouhá hlístice Caenorhabditis elegans představuje pro výzkum stárnutí ideální objekt. Nedožívá se více než dvou týdnů, má velmi jednoduché tělo a vědci kompletně přečetli její dědičnou informaci. Tým vedený Stuartem Kimem porovnal práci genů v organismu mladých a starých hlístic. Vědci zjistili, že s nastupujícím stářím se mění pracovní nasazení stovky genů.
Změna není samovolná. Má ji na svědomí gen elt-3, který se stoupajícím věkem stále více „přidává plyn“. Podle genu elt-3 se v buňkách vyrábí molekula, která působí jako klíček k ovládání mnoha dalších genů. Sám gen elt-3 je „odemykán“ dvěma jinými „klíčky“, jejichž činnost se rovněž mění s nástupem stáří. Výsledky těchto pokusů uveřejnil prestižní vědecký časopis Cell.
V souladu se stávajícími teoriemi stárnutí byl Kim přesvědčen, že aktivita genů je odpovědí na opotřebení stárnoucího organismu. Zkoušeli proto „opotřebovat“ hlísty pestrou škálu nepříznivých vlivů – horkem, infekcí, radiací i zplodinami látkové výměny. Nic z toho nemělo na „geny pro stárnutí“ vliv. Genetický program stárnutí si běžel svou cestou.
Stáří evoluci nezajímá Podle Kima není stárnutí hlístic vyvoláno škodlivými biochemickými reakcemi. Je to výsledek nevhodné souhry genů. Činnost jednotlivých genů je v těle mladé hlístice dobře koordinována a zajišťuje optimální chod organismu.
Soulad je výsledkem mnoha milionů let evoluce. Červi, kteří neměli dokonale vyladěné geny, byli méně životaschopní, plodili méně potomstva a jejich geny z populace postupně zmizely. S postupujícím věkem se nároky těla mění. Naladění genů vhodné pro rané fáze života už nezajišťuje organismu optimální podmínky.
Při řešení tohoto problému je evoluce bezzubá. Mladá hlístice stačila zplodit potomky a předala jim geny, které zajišťují optimální funkce mladého organismu a úspěch při rozmnožování. Hlístice, které by díky své genetické výbavě lépe vzdorovaly stáří, své geny nepředají , protože už se nerozmnožují.
Zatím není jasné, nakolik je tento proces zvláštností hlístic a nakolik se prosazuje také při stárnutí ostatních živočichů včetně člověka. Kim už začal pátrat po genetických programech stárnutí u vývojově vyšších tvorů. Je přesvědčen, že uspěje.
„Každý předpokládá, že stárnutí je výsledek samovolného rozkladu a opotřebování,“ říká americký biolog. „Jak si ale vysvětlit, že některá zvířata prakticky nestárnou? Některé želvy kladou vejce, když je jim sto let, velryby žijí déle než dvě stě let a někteří mlži se dožívají více než čtyř staletí. Přitom se jejich buňky skládají ze stejných látek jako buňky lidí nebo hlístic a měly by se opotřebovávat stejně. Zplodinám látkové výměny je jedno, jestli ničí buňku červa nebo člověka.“
Pokud se Kim nemýlí, pak není stárnutí nevyhnutným procesem neřízených, náhodných biochemických změn, ale vyvolává ho regulovaný, dědičně podmíněný proces, který lze teoreticky zastavit nebo aspoň zpomalit.
„Otevřela se nám nová cesta k boji proti stáří,“ tvrdí Kim.
***
Bude možné zpomalit biologické hodiny?
Hlístice Caenorhabditis elegans, drobná stvoření o délce jednoho milimetru, způsobily ve vědeckém světě rozruch. Ukázalo se totiž, že u nich stárnutí nezpůsobují škodlivé biochemické reakce, nýbrž nevhodná souhra genů. Pokud stejné procesy probíhají i u vyšších organizmů, nabízí se teoretická možnost, jak nástup stáří oddálit.
