Stál jsem s Portoričankou Kae v Hobokenu a přes řeku Hudson sledoval Manhattan. U mola kotvily lodě z newyorské zátoky, nad hlavou nám klesala letadla ke Kennedyho letišti a po kolejích v Hollandově tunelu pod námi drkotaly vlaky z New Jersey. Kae ukázala přes řeku na New York a řekla: „Tohle je střed světa.“
Nebyla to žádná politoložka a neměla na mysli burzu na Wall Street ani pódia Broadwaye, nedívala se na město kolem sebe jako obří magnet na talentované studenty i podnikatele z celého světa. Dívka s hlavou propletenou copánky sem přišla za penězi – které každý měsíc posílala své početné rodině do Portorika. Pro ni byl New York středem světa, protože bez jejího výdělku by u ní doma jedli štěrk.
Její slova ale platí i pro zbytek planety. Stačí pohled na světelné mapy, které se svým týmem zkonstruoval Carlo Ratti z Technologického institutu z Massachussets. Ratti na obřích panelech, které jsou nyní vystaveny v newyorském Muzeu moderního umění, zmapoval intenzitu a směr telefonických hovorů mezi New Yorkem a více než dvěma sty zeměmi a shledal, že jestli má globální komunikace nějaký „střed“, pak je jím právě New York.
Na mapách nonstop poblikávají myriády vstupních a výstupních bodů telefonických spojení, rozsvěcují se tu a zhasínají celé plochy zemských kontinentů (v závislosti na denní době v daném časovém pásmu), jako by tu ožívaly gigantické organismy. Různá místa mají různou intenzitu (až na bezmála permanentně zhaslou Afriku) a rozbíhají se z nich sítě spojení. Jedno místo, respektive město se tu ale chová jinak než ostatní.
Jakmile nad Manhattanem vysvitne sluníčko, volající z jiných časových zón si přivstanou, případně ponocují, aby New York nebudili v noci. Nikomu jinému se globální telekomunikace takhle nepodřizuje. A už vůbec se takhle nikomu nepodřizuje samotný New York.
„Vypadá to, jako by se všechny časové zóny hroutily a ohýbaly směrem k New Yorku,“ komentoval jev pro magazín Newsweek designer map Kristian Kloeckl.
New York má podle map mnohem frekventovanější telefonický styk s Jižní Amerikou než takový Londýn. To se dalo čekat, Portoričanka Kae není v New Yorku jediná nejstarší dcera vzdálené rodiny. Překvapující pro vědce ale je, že více než jakékoliv jiné město komunikuje New York také s celou Asií – včetně třeba saúdskoarabského Rijádu, nehledě na časový rozdíl.
Socioložka Saskia Sassenová z newyorské Kolumbijské univerzity (která je jen přes kopec od bytu v jižním Bronxu, kde bydlí Kae; jak je ten svět malý) nazvala světelné nitky na mapách, sbíhající se k New Yorku, „geografií moci“ anebo také „mapou globalizace“. Právě tyto mapy toku dat dnes rozhodují o uspořádání světa, stejně jako kdysi mapy tras zámořských objevů.
Číst v mapě znamenalo vždycky moc a Carlo Ratti se se svým týmem dotkl něčeho, co rozhodně neskončí na exhibici výtvarného umění. O jeho mapy už se rvou aerolinky, které by podle nich dokázaly nalinkovat mnohem efektivnější letové trasy pro své pasažéry, politické frakce, jež by podle nich mohly mnohem lépe zaměřit své volební kampaně, a samozřejmě profíci z reklamy a marketingu, protože cest lidem do peněženky není nikdy dost.
Pro Portoričanku Kae je „středem světa“ New York, protože díky němu uživí skutečný střed svého světa – svou rodinu. Té také telefonuje z Bronxu nejčastěji. Vedle map přírodních zdrojů, silnic a finančních toků dnes díky Carlu Rattimu existují také mapy lidských emocí. Poblikávají, monitorují a jsou k dispozici tomu, kdo jich využije nebo zneužije jako první.
K tématu dále viz článek Všichni jsme Američané na str 14.
