O Bronislawu Geremkovi se nedá říci, že byl kontroverzní politik, byl to člověk kompromisu, ale nepochybně měl mnoho politických nepřátel – a samozřejmě i mnoho stoupenců a obdivovatelů. Rozhodně však jeho tragická smrt byla pro polská média zprávou číslo jedna. A není divu: těžko najít Poláka, který by ho neznal.
Bronislaw Geremek vystudoval na Varšavské univerzitě historii a v letech 1956–1958 pokračoval v Paříži na École Practique des Hautes Études. V letech 1962–1965 přednášel na Sorbonně a byl ředitelem Polského kulturního střediska při Pařížské univerzitě. Jeho oborem byl středověk. Od roku 1955 do roku 1985 (kromě let 1960–1965) pracoval v Historickém ústavu Polské akademie věd. Politickou praxí však byl rozhodně novodobý. V roce 1950 jako osmnáctiletý vstoupil do Polské sjednocené dělnické strany. Na otázku novináře, proč se k tomu rozhodl, vyprávěl, jak přišel jako mladík z provinčního města do Varšavy, seznámil se s úplně jinou literaturou a komunismus mu připadal jako mládí světa. Ale co stalinismus, procesy, teror a socialistický realismus, ptá se novinář – dalo se to sladit s katolickou výchovou a předchozí zkušeností židovského dítěte, kterému se podařilo uprchnout z varšavského ghetta? „Dalo,“ říká Geremek. „Člověk je samozřejmě odpovědný i za svou hloupost, i za své šílenství. V mém přijetí stalinismu bylo cosi z násilného přechodu od mého válečného životopisu, od životopisu dítěte, které přežilo válku v těch nejstrašnějších podmínkách.“ Disident V roce 1968 však Bronislaw Geremek ze strany vystoupil, přesně to bylo 22. srpna, na protest proti okupaci Československa.
Geremek vzal rozchod se stranou vážně, hned na podzim 1968 se začal podílet na neoficiálním semináři, byl spoluautorem dopisu vyzývajícího stranický sjezd k demokratizaci a dalšího dopisu, kterým se jeho signatáři v roce 1977 zastali uvězněných členů Výboru na obranu dělníků (KOR). Byl jedním z organizátorů „létající univerzity“, neoficiálních vzdělávacích kurzů.
Další zásadní krok učinil v roce 1980 a znovu 22. srpna: přijel do Leninových loděnic v Gdaňsku, kde dělníci vyjednávali s vládou, a stal se členem expertní komise Mezipodnikového stávkového výboru a poté poradcem Mezipodnikového zakládajícího výboru nezávislých odborů Solidarita. Na podzim 1981 předsedal programové komisi sjezdu Solidarity a byl spoluautorem politického programu odborového svazu, který se nazýval „Samosprávná republika“.
Politické základy Polska měly podle tohoto programu tvořit názorový a politický pluralismus, záruky dodržování svobody a lidských a občanských práv, nezávislost soudů, dělnické rady, demokratické volby do územních samospráv, zřízení druhé parlamentní komory a Ústavního soudu. Tyto změny měly postupovat „pomalu a odzdola“, přičemž neměl být destabilizován politický systém. Po nastolení stanného práva 13. prosince 1981 strávil rok v internaci, později byl uvězněn na kratší dobu ještě jednou. „Měl jsem za to,“ řekl o své opoziční činnosti, „že mám obzvláštní povinnost vystupovat proti totalitarismu, komunismu a straně – právě proto, že jsem téměř dvacet let nosil její legitimaci.“ Politik Politický postoj velící postupovat pomalu, dohodou a nebořit systém byl klíčovou myšlenkou jednání u kulatého stolu v roce 1989 a Geremek, který byl jedním z hlavních politických poradců Solidarity, byl také hlavním architektem těchto jednání a předsedal té jejich části, která měla připravit politické reformy. Radikálnější část někdejší opozice mu to nikdy neodpustila.
V polosvobodných volbách v červnu 1989 byl zvolen poslancem a v parlamentu setrval až do roku 1997, kdy se na tři roky stal ministrem zahraničí. Když se původní společenství Solidarity dělilo do politických stran, byl jedním z hlavních představitelů Unie svobody, která už z polské scény zmizela. V roce 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu. Na polské politické scéně však zůstal přítomen i nadále – byl jedním z významných představitelů neúspěšného hnutí Demokraté a v dubnu 2007 odmítl předložit lustrační osvědčení na protest proti lustračnímu zákonu.
Na tom, že Geremek byl významný politik, se shodují jeho příznivci i odpůrci, přestože politická uskupení, která spoluzakládal a v nichž působil, příliš úspěšná nebyla. A jeho politický postoj po pádu komunismu docela pěkně vystihují jeho slova z roku 1991: „Hlavním problémem postkomunistické střední Evropy je nedostatek společenské trpělivosti, znechucení a rozčarování, nedostatek naděje. Právě tehdy se vyskytují autoritativní pokušení, schvalování ,vlády silné ruky' a mimozákonného rozhodování, právě tehdy sílí nálada všeobecné nedůvěry a hledají se obětní beránci – Židé nebo Romové, intelektuálové nebo politici – na něž se soustředí nahromaděné rozpaky nebo nenávist. Budoucnost střední Evropy však závisí na její schopnosti bránit se atmosféře uzavřenosti, oddělení a fundamentalismu.“
O autorovi| Petruška Šustrová, komentátorka LN
