Ta krajina je jako vystřižená ze sci-fi filmu. Písek, písek a nic než písek. Bezčasí toho surrealistického místa dokreslují lidské postavy – jakoby strnulé ve svých gestech. Muži v džínách a triku. Vlasy vyčesané ve stylu Jamese Deana, oči skryté za brýlemi v kostěných obroučkách. Ženy v širokých kalhotech do pasu a nabraných blůzách. S precizními účesy, s precizními rty.
Málokoho by při letmém pohledu na fotografie, jež tyto scény zachycují, napadlo, že nejde o stylizaci. Že u focení nebyl tým kadeřníků a stylistů. Jde však o „čistou“ reportáž z dánského závodu veteránů v červnu 2009. Fotografie vznikly během soboty na srazu a závodech lidí, kterým se 50. léta stala stejně jako Matěji Třešňákovi (29) vášní i osudem. „K těm fotkám mám skutečně osobní vztah. Pracuju, a tak si můžu dovolit fotit jen to, co mě opravdu zajímá,“ říká Matěj, který se živí prodejem luxusních fotoaparátů, jako je Leica nebo Hasselblad. Sérii fotografií z Dánska poslal Matěj Třešňák, student Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, do soutěže Czech Press Photo. Přihlásil se do kategorie Umění a zábava. A získal hned první cenu (jde mimochodem o jeho druhé letošní ocenění – na jaře byl druhý v soutěži Young, Creative, Chevrolet). „Mám pocit, že v reportážních kategoriích by moje fotky nebyly pochopené,“ říká mi Matěj, muž s vlasy vyčesanými jak jinak než a la James Dean, s potetovanou paží a v černém tričku, „dokonce mi někteří lidi říkali, ať si k fotkám vymyslím stylizovaný příběh.“
Matěj Třešňák jezdí na závody veteránů po celé Evropě už několik let. Když se rozpovídá o autech a motorkách vyrobených před několika desítkami let, je k nezastavení. Nicméně jak záhy pochopím z vyprávění, jeho nadšení není mezi komunitou milovníků padesátek něčím až tak výjimečným. Například na onen dánský závod přijel ve svém veteránu jistý Francouz. Doma naložil manželku, sedli do auta a tři dny si to šinuli na daleký sever. Při závodě se milému Francouzovi jeho vůz rozbil. Ostatní ale auto promptně opravili a francouzský kolega se svou paní mohl klidně vyrazit na dlouhou zpáteční cestu.
„Je to zábava pro všechny. I pro mě, i když já jsem tam většinou od toho, abych vše dokumentoval,“ vysvětluje Matěj. Ale nedá mu to a pochlubí se: před dvěma měsíci v Německu skončil na ploché dráze veteránů se svou upravenou Jawou 250 (rok výroby 1950) na třetím místě. „S kamarádem jsme udělali na motorce úpravy, aby ‚sedla‘ na trať. No a za mnou zůstaly všechny ty harleye, triumphy abavoráky,“ směje se pyšný majitel, který kromě jawy vlastní ještě stroj ČZ 150 C z roku 1951 a oblíbenou „čézetu“ skútr z roku 1958. „To je nesmrtelná věc, přezdívá se jí prase. Když jsem ještě nebydlel v Berouně, ale v Praze, jezdil jsem na ní denně do práce. Moje cesta vždycky končila úsměvem – lidi mě zdravili, mávali na mě a vyprávěli mi, jak tuhle čézetu s dlouhým čumákem také měli.“ Nicméně na výlety jezdí Matěj na stroji s poněkud novějším datem výroby. Jde o Triumph Bonneville z roku 2005. Je sice vyroben v současnosti, má nicméně retro design.
„Někdo vyrůstal na Hložkovi s Kotvaldem, já poslouchal odmala jazz, swing, rokenrol,“ popisuje Matěj Třešňák, kde se v něm vzala slabost právě pro padesátá léta. Dokonce hrál na bicí v rockabilly kapele s názvem Go! Daddy O‘ (ve slangu padesátých let její název znamená něco jako Hele, vole, jeď!). Postupně se seznámil s podobnými nadšenci. Patří do partičky, která si říká BBC Budweis a má základnu v Českých Budějovicích. „Je těžké vysvětlit někomu, koho to moc nezajímá, o co vlastně přesně jde,“ odpovídá na mou několikátou otázku, co ho vlastně kromě oné „zábavy“ na padesátkách tolik přitahuje, „dnes jsou padesátá léta – hudba, auta, motorky, tanec, design, prostě všechno – čím dál tím víc populární. Hlavně za hranicemi. Pořádají se velké swingové večírky, po celém světě třeba frčí tance ze 30. až 50. let. U nás padesátky pro většinu znamenají, že přijedou na sraz v šestsettrojce a v zelené uniformě esenbáka.“ Matěj Třešňák se zajímá také o design a v retro stylu si zařizuje svůj byt v Berouně, kupuje například nábytek od oceňovaného designéra brněnských Spojených UP závodů Jindřicha Halabaly. Věci shání na internetových aukcích, a to i s tím rizikem, že mu občas dorazí něco trochu jiného, než si představoval.
Po základní škole se Matěj Třešňák přihlásil na střední fotografickou školu. Po jejím absolvování se živil focením nejrůznějších katalogů, reklamy i portrétů. V motoristických časopisech publikuje své fotky z nejrůznějších závodů. A byl dva roky zaměstnán jako fotograf pražské zoo. Až do srpnových povodní v roce 2002. Voda začala ten úterní večer stoupat, Matěj vyfotil trávník skrytý pod hladinou Vltavy a odjel domů. Bohužel si vypnul mobil. Nikdo ze zahrady se mu nedovolal, a tak topící se a dramaticky zachraňovaná zvířata nezvěčnil. Druhý den se do zoo kvůli rozbouřené řece už nedostal. „Mám fotky ze dne před i po,“ směje se, „a tak skončila moje kariéra fotoreportéra.“ A Matějovy plány do budoucna? Chce pokračovat v dokumentování svých oblíbených závodů veteránů z 50. let. „Ale nejsem jen nějaký staromilec. Mám v hlavě i jiná témata. No, uvidíme.“
O autorovi| Eva Hlinovská, redaktorka LN
