Představte si, že máte agresivního souseda, který vás sice primitivně, ale účinně terorizuje. Třeba vám hází ke dveřím bomby. Vytáhnete na něj svou moderní pušku? Kdepak, to by justice odsoudila jako svévoli. Když ale soused ohrožuje i vaše děti, tak pro tu pušku sáhnete. Pak ovšem přijde ke slovu soudce a jeho verdikt: za přestřelku můžete vy i soused, ale vy o něco víc, neboť ten soused je holt nezodpovědný a s tím jste měl – coby ten svéprávný a zodpovědný – počítat. Jenže po roce a půl ten soudce napíše do novin, že kdyby tehdy věděl to, co ví dnes, jeho verdikt by vypadal jinak.
Toto je ve zkratce příběh jihoafrického soudce Richarda Goldstonea a jeho proslulé zprávy pro OSN. Hodnotila válku v Gaze mezi Izraelem a Hamásem z přelomu let 2008 a 2009. Dospěla k závěru, že obě strany se dopustily válečných zločinů, ale Izraeli klade za vinu „úmyslně nepřiměřený útok, namířený k potrestání, zničení a terorizování civilního obyvatelstva“. A to je ještě horší než model jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou.
Jak to, že nyní, rok a půl po vydání zprávy, ji sám soudce Goldstone de facto popřel? Proč napsal do amerických novin, že kdyby byl tehdy věděl, co ví dnes, Goldstoneova zpráva by byla jiným dokumentem? Nevíme. Zato bezpečně víme, že nesrovnatelně větší veřejný dopad než současná korekce má – a bude mít – ta původní deformovaná zpráva, která delegitimizuje právo Izraele na sebeobranu.
Jakou autoritu může mít OSN, když autor jedné z jejích zásadních zpráv svůj vlastní dokument už po roce a půl popře? Hlavní problém je ovšem v tom, že právě tohle už nikoho nezajímá, alespoň ne ty, kteří tvrdí, že Izrael je agresor a zločinec: vždyť k tomu závěru došla nezávislá Goldstoneova zpráva s razítkem OSN.
