* LN Před začátkem druhé světové války, záhy po okupaci, jste šťastně doputovala do Londýna. Později jste se přesunula na velvyslanectví do Moskvy, kde jste působila v tiskovém oddělení. Dá se porovnat atmosféra v okruhu československého exilu v těchto dvou centrech?
V Londýně se emigrace scházela mimo jiné v Klubu československobritského přátelství, tedy komunisté i nekomunisté, snad mimo krajní pravici. V Moskvě se komunistické vedení od ostatních drželo stranou. S Klementem Gottwaldem jsem se za celou tu dobu nesetkala, ani jsem ho nezahlédla... Zato Václav Kopecký pravidelně chodil na zasedání redakční rady Československých listů a ke mně se po válce zachoval dobře, když mě přijal na ministerstvo poté, co mě Pavel Bojar vyhodil ze Svazu spisovatelů pod záminkami, které se do oné doby hodily - kosmopolitismus, tedy eufemismus pro židovský původ, a podobně. Následně mi Honza Rezáč řekl, že se zakládá v rámci reorganizace celého nakladatelského sektoru nové nakladatelství SNKLHU -později Odeon - a zeptal se mě, jestli bych neměla chuť tam pracovat... Ráda jsem jeho nabídku přijala. Myslím, že bych stejně nebyla na ministerstvu dlouho vydržela. Zaprvé jsem nikdy nebyla na úřadování a zadruhé brzy poté propustili většinu židovských zaměstnanců.
* LN Dá se nějak charakterizovat váš vztah ke komunistickému režimu?
Já jsem si tehdy po válce myslela, a v tom jsem zdaleka nebyla jediná, že český socialismus bude odlišný od toho sovětského. Že tady je něco takového nepředstavitelné. Snad si to myslel i Gottwald, ale pak došlo k roztržce s Jugoslávií a on se asi velmi vylekal, nedokázal si představit, že by se s Moskvou rozešel. Byl s Moskvou a kominternou svázán od svého prvního vstupu do politiky.
* LN Vaši rodiče i bratr zůstali po válce v zahraničí. Neříkali vám, abyste opustila Československo, že vás zde nic dobrého nečeká?
Ne, naopak, můj tatínek se chtěl vrátit. Ještě po únoru 1948. Byl lékař, soukromá praxe, kterou nakonec celý život provozoval, mu nepřirostla k srdci. V roce 1949 začal jednat s ministerstvem o založení malé psychiatrické léčebny, kde by se prováděla pracovní terapie, psychoterapie... Našel si tehdy Lázně Libverda. Ministerstvo souhlasilo, ale řeklo mu, že to bude ještě dlouho trvat, ať se zatím vrátí do Anglie. Ale už se to nikdy nevyřídilo.
* LN Po odchodu z ministerstva jste tedy začala pracovat v proslulém nakladatelství SNKLHU, později Odeonu. Myslíte, že byla šance, aby tento nakladatelský dům pokračoval ve své činnosti i po roce 1989?
Domnívám se, že ano. Je to jenom moje domněnka, pro kterou nemám absolutně žádný důkaz, ale vedení Odeonu po roce 1989 asi chtělo v dobách privatizace nakladatelství co nejsnáze koupit, a tak začalo tlumit ekonomický efekt, který Odeon měl. Nevyšlo to, utlumili to k nule... Pamatuju si, že koncem 60. let jsme odevzdávali ministerstvu kultury čistý roční zisk asi dvacet milionů korun.
* LN Byly tenkrát knihy, které nemohly za žádnou cenu vyjít?
Pokud jsme chtěli takovou knihu vydat, a to se stávalo, mohli jsme se pokusit zaštítit ji kritickou předmluvou. Velké problémy byly mimo jiné s Joyceovým Odysseem, ten nesměl jít do volného prodeje, pouze na subskripci. A taky s Prezydentem krokadýlů Warrena Millera, o němž se dodnes vedou spory -kdo román tedy vlastně přeložil. Škvorecký kategoricky tvrdí, že on a že ho taky redigoval, že já jsem knihu jenom podepsala. Tak to však nebylo. Já jsem ji opravdu redigovala. Ostatně v Odeonu bylo nemyslitelné, aby jedna osoba knihu lektorovala, přeložila a navíc sama redigovala.
* LN A Josef Škvorecký tuto knihu opravdu přeložil?
To já nevím, on to tvrdí a Zábrana je mrtvý. Faktem je, že když jsem knihu redigovala, tak Honza Zábrana za mnou do redakce chodil a spolu jsme probírali mé připomínky. On mi buď řekl, ať si ty dobré rady nechám, nebo to na místě opravil... Že se se Škvoreckým radili, o tom nepochybuji. Na druhé straně o prostředí, v němž se román odehrává - mládež na okraji společnosti - Pepík Škvorecký, podle mého názoru, nevěděl nic, kdežto Honza Zábrana je znal. V důsledku svého pohnutého osudu se jednu dobu s takovou mládeží stýkal.
* LN Dá se v edičním plánu tehdejšího Odeonu najít nějaká jednotící linie?
Snažili jsme se zachytit nástup moderní literatury od 19. století, takže jsme vydávali Baudelaira, Rimbauda... Později jsme také začali publikovat autory francouzského nového románu... Pokud šlo o nějakého problematičtějšího autora, tak jsme ho dali do revue Světová literatura, kde toho prošlo podstatně víc. Tak v celém jednom ročníku vycházely Surrealistické defenestrace, v jiném markýz de Sade. Já konkrétně jsem vedle Sartra a markýze de Sade hodně překládala Rogera Vaillanda. První Vaillandův román, který vyšel v Odeonu, má sice jako hlavní postavu odborovou funkcionářku, ale přitom se nejedná o žádný socialistický realismus. Ona má nejen nemanželské dítě, ale i milence, což bylo v tehdejší československé literatuře nemyslitelné, a v té sovětské už vůbec. To byl hlavní důvod, proč jsme se rozhodli román vydat.
* LN Roger Vailland byl jedním ze zakladatelů parasurrealistické skupiny Vysoká hra. Jeho pozdější romány se tedy od její poetiky naprosto odklonily?
Dá se to tak říct, i když v jeho posledním románu Pstruh je kapitola, která se celá odehrává v truhlářské dílně. Vypravěč dílnu podrobně popisuje: nářadí, různé druhy dřeva... a Vailland si absolutně všechno vymyslel. Pamatuju si, že v lednu 1965 přijel do Prahy spisovatel Claude Roy, Vaillandův přítel a můj dobrý známý, a vyprávěl mi, že Roger je velmi nemocný. Ať mu napíšu, ale nezmiňuju se o nemoci, protože on se tváří, že se nic neděje, že žádná rakovina neexistuje, léky, co dostává, se dávají i na jiné choroby, skoro tak banální jako chřipka. A kategoricky odmítal operaci jako zásah do integrity těla. Tak jsem mu napsala, že se chystám překládat jeho román Pstruh. Vailland mi obratem odpověděl, že to je dobře, ale že tam jsou velké překladatelské problémy, které nelze objasnit v dopisech. Ať jsem 25. dubna v šest odpoledne v Paříži v tom a tom baru. V roce 1965 to nebylo tak jednoduché, ale nakonec se mi to přece jen povedlo. Vailland mi všechno první večer nestačil říct, v baru s ním byla velká sešlost, tak jsme to probírali druhý den u oběda, ale nazítří jsem ho musela navštívit v hotelu, nemohl už vstát z postele... A tehdy mi vyprávěl právě o této kapitole a objasnil mi etymologické postupy svých výmyslů, které nebyly jen tak nahodilé... Ta kapitola se tedy dá vnímat jako jisté navázání na poetiku Vysoké hry. Na to, že se jedná o výmysly, tehdy nikdo nepřišel, stejně jako potom tady, když jsem román přeložila.
* LN A jaký vztah jste měla k dalším knihám, jež jste přeložila, třeba k Nebezpečným známostem?
To bylo právě pod vlivem Rogera Vaillanda. Byl velkým obdivovatelem 18. století. O Choderlosu de Laclos vydal celou knihu a napsal několik studií. Tak jsem si Nebezpečné známosti znovu přečetla. Předtím jsem je četla asi jako patnáctiletá v překladu S. K. Neumanna, který je moc špatný. Pro Neumanna byly Nebezpečné známosti jednou z knih, co vydával nakladatel Šotek v edici Zahrada Priapova. Když jsem je četla podruhé, pochopila jsem, že to není nějaký dobový erotický román, nebo svou formou - román v dopisech - pouhý projev módy 18. století. V Nebezpečných známostech má forma jasnou funkci, dává autorovi možnost ukázat všechny postavy z různých stran. Proto mi připadá nesmyslné, když je někdo převádí do filmu, pak z toho totiž zbude jen banální příběh. Miloš Forman mu dokonce ve Valmontovi přidal happy end... V roce 1958 napsal Vailland pro Rogera Vadima scénář k filmu Nebezpečné známosti 1958. Hlavní role hráli Jeanne Moreauová a Gérard Philipe. Vailland příběh přenesl do současnosti a dopisy nahradil telefonem. Vznikl docela dobrý film, ale nejsou to Nebezpečné známosti. Namítla jsem tehdy Vaillandovi, že problémy z 18. století nelze jen tak přesadit do roku 1958.
* LN Vaše kniha Vzpomínání končí rokem 1959. Chystáte pokračování?
Ano, ale ještě jsem nezačala.
* LN Kdy jste z Odeonu odešla?
Odešla jsem v létě 1968. Část redakce se rozhodla, že prosadí změny, a ty se týkaly hlavně vedoucích redaktorů. Redaktoři přicházeli s různými argumenty, které byly někdy absolutně falešné. Jedna redaktorka například tvrdila, že jsem byla proti vydání jedné výborné knihy. Jelikož jsme měli archiv všech lektorských průvodek, tak jsem mohla snadno dokázat, že to tak nebylo, ba právě naopak, proti byla tehdy ona... Byly tam tehdy zkrátka takové tahanice, a já jsem si řekla, že tohle nemám zapotřebí.
***
Dagmar Steinová
Již na střední škole byla členkou levicového hnutí Mladá kultura. Po válce pracovala v nakladatelství Odeon. Přeložila mj. díla André Bretona, Jeana-Paula Sartra či Charlese Dickense. Knihu Vzpomínání vydalo nakladatelství G plus G.
