Ne že by svět úplně přehlédl, že se poslední lednový den konalo vyhlašování cen Americké hudební akademie Grammy. Ale doby, kdy následovaly vzrušené diskuse nebo aspoň „dekódování“, jakou zprávu výsledky přinášejí, jsou pryč. Je to bezpochyby hlavně tím, že výsledky hudebních cen zaostávají za živým hudebním pohybem. Tím, jak jsou pozadu, nepřinášejí téměř žádné nové informace. Nebo snad někdo potřebuje sdělení, že na špičce showbyznysové pyramidy je dnes Beyoncé a že výroční cenu pro rockery mají dostat AC/DC a Bruce Springsteen? Část takových výsledků je nudná samozřejmost a část anachronický nonsens. Momentálně jsme v době, kdy ceny potřebují k sebepotvrzení nikoli oceňovaní hudebníci, ale sama oceňující akademie. Ale klid, nikdo neříká, že nemohou přijít lepší časy. Už proto, že změny jsou na obzoru. Pes se kouše do ocasu Tolik ocenění ještě nikdy žádná žena nedostala, shrnovaly titulky, když si Beyoncé Knowlesová odnášela šest gramofonků. Za ní pochodovala mladá countryová pophvězda Taylor Swiftová se čtyřmi, takže noviny mohly psát o „ladies night“. Což je trochu slabá senzace, protože výrazných vítězek v minulosti bylo pochopitelně tolik, že mírný nárůst neznamená žádnou genderovou revoluci.
Ale tonoucí se stébla chytá a výsledky skutečně neposkytovaly moc šancí najít v nich výrazný příběh nebo odraz nějaké společenské tendence. Ceny v nejsledovanějších kategoriích si odnesly hvězdy jako Black Eyed Peas, Lady GaGa nebo zmíněná Beyoncé, doplnili je antirebelští chlapci jako Michael Bublé a Jason Mraz a tradicionalistická rodinná rocková kapela Kings of Leon. V tomhle kontextu se lze lehce podivit, že cenu za „alternativní“ album si odnesli chytlaví, ale pořád neotřelí francouzští Phoenix, kteří patří i sociálně do novější společnosti.
Když se rozhlédneme po rockových kategoriích, zjistíme, že vrcholné výkony měly podat pop-punkové celebrity Green Day, Bruce Springsteen nebo Australané AC/DC, kteří trochu dojemně získali po pětatřiceti letech na scéně svou první Grammy. To je spektrum muzikantů, kteří se ještě dostanou do nominací na ceny. Mají natolik pevné postavení (mj. díky oceněním z minula), že dodají slavnosti patřičnou pompu a určitě nepřizabijí sledovanost u televizních obrazovek. Připomíná to psa, který běhá do kruhu a kouše se do ocasu. Také to připomíná ráz dění v domácí politice se vší předvídatelností a koloběhem starých známých tváří.
Ale co je tedy v nepořádku? Chceme si snad stěžovat, že pompézní slavnost showbyznysu nebere za své nejčerstvější avantgardní spády? Nic takového. Když v lednu vyšlo druhé album newyorské kapely Vampire Weekend, debutovalo rovnou na první příčce americké hitparády: ukázalo tak, že nový pop, který získával v minulých letech fanoušky přes internet, se už dobral pozice nového mainstreamu. Je generačně čerstvý, osud mu v éře webu dopřál nezávislejší vznik – a vzhledem k tomu, že jde o pop, najdeme ho v kontextu „chytrém“ i jednoduše zábavném. Teenageři, kteří si kupují soundtrack k filmu z upírské ságy Nový měsíc, se na něm seznamují právě s touhle generací: brooklynští „lesní muži“ Grizzly Bear, losangeleská songwriterka St. Vincent, The Killers, Bon Iver, mezi nimi pak třeba Thom Yorke z Radiohead – jako slavnější, ale pořád v čemsi nezávislý patron.
Tahle mezigenerace dospěla za pár let aktivit od publika „sympatizantů“ ke globálnímu věhlasu. Součástí popularity webového věku je, že moc nezáleží na tom, kde se kapela fyzicky nachází: jakmile se o ní jednou začne vědět, webové zprávy, songy a videa si prohlédne víceméně stejně rychle cílová skupina v Londýně, Praze, Minsku i Buenos Aires.
Vysoká politika Scéna kapel, které po přelomu milénia nově zhodnotily možnosti technologií a často také poodešly od urbánních megakřižovatek k intimnějšímu, ekologičtějšímu výrazu, tím pádem nabírala publikum paralelně na mnoha místech světa. Jak vidno, sedm tisíc porotců Grammy mezi ně zjevně nepatří. Dřív existovalo schizma mezi světem pop-music a serióznější tvorby. Ale dnes se rozevírá puklina i uvnitř zábavného segmentu hudby. Když se podíváme na výroční bilanci časopisů jako je Q a Mojo (což věru nejsou intelektuální tribuny), nový pop posledních let tam plní stránky. Ovšem když pak přepneme na výsledky Grammy, jako bychom se ocitli na jiné planetě. Jako bychom dostávali signál: poslyšte, tady se odehrává vysoká politika a ti noví z malých stran se nám nebudou motat do věcí, které jsou dávno domluvené. Pro nás neexistujete.
Co by se muselo stát, aby šedé eminence pustily mladou krev k lizu? Rozhodně se je nepodaří dojmout poukazem na to, že hudba „těch nových“ není nijak menšinová a že s ní lze oslovit široké publikum, ba že se k ní dá mnohdy docela dobře přibalit reklama. Ti, kteří zráli v posledních letech s podporou publika na webu, jsou totiž ekonomicky jiná parta. Patří k britským a americkým labelům, pro něž „nezávislost“ je dnes už trochu nepřípadné slovo, ale i když se z vydavatelů Domino, Rough Trade či Sub Pop staly vlivné subjekty, jen málo z nich je licenčně nebo distribučně provázaných s velkými mezinárodními firmami starší generace. A jestliže se vyhlašují „ceny hudebního průmyslu“, potom ho v akademii reprezentují pořád ti staří „od fochu“.
Otázka je, jak dlouho nechají sami muzikanti tyhle své advokáty chudých mluvit za celý obor. Ne že by snad bylo třeba chystat revoluci a defenestraci porotců Grammy nebo Brit Award: ale rozpor mezi skutečným stavem scény a medailisty začíná být už hodně křiklavý. Vidí ho hudebníci, posluchači, nemalá část médií – a zatraceně dobře ho registrují všichni ti, kdo jsou ekonomicky navázaní na „novou krev“. Co se stane ve chvíli, kdy globální nový pop bude mít kolem sebe tolik struktur, že se misky vah vymění? Dojde k nějaké dohodě mezi oběma světy, nebo snad vznikne nová hudební cena? Ta by patrně strhla pozornost mladšího publika – než by se i ona po pár desetiletích stala parodií sebe sama a na její místo přišel zase někdo, kdo se líp sžil s duchem doby...
Jak nám to dopadlo v Londýně Když byly vloni v listopadu vyhlášeny nominace na Grammy, britští komentátoři se podivili: mezi nominovanými hvězdami byla i lancashirská skupina The Shakeys Brother, o kterou v domovské Anglii nikdo nejevil zvláštní zájem. Jak se stalo, že sedm tisíc hlasujících z amerického hudebního průmyslu favorizovalo právě je? Ne že by Američané neměli po léta slabost pro Brity, kteří jsou doma přehlížení: dost cen získali v USA Sting a Dire Straits, které na ostrovech spíš ponechávali osudu. Ale záhy se ukázalo, že lancashirský kvintet má smlouvu s americkou koncertní agenturou Big Noise, která má blízko k NARAS, tedy americké asociaci hudebního průmyslu. Umějí o svých svěřencích dát vědět v pravý čas na pravém místě, toť vše. Kolem Brit Awards udílených v Londýně panuje u nás zvláštní dvojakost. O výsledcích se v českých médiích pravidelně referuje, jako kdybychom byli součástí celého příběhu cen pro britskou hudební scénu: nejinak tomu bylo i letos po šestnáctém únoru. Přitom se k nám přenáší jen malá část jejich vlivu: nakonec se ve veřejném mediálním prostoru objevuje jen pár nejpopulárnějších jmen. Jejich hudba nemusí být sama o sobě slabá, ale „ztraceno v překladu“ zůstává to nejcennější ze zahraniční scény: rozmanitost, která je nahrazena principem opakování několika mála „hvězdných“ jmen.
Proč se tedy u nás o Brit Awards nepřestává psát? Ze dvou důvodů. Jedním je příležitost napojit se polobulvárně právě na ta hvězdná jména, která média už mají v oběhu a „fungují na čtenáře“ (Robbie Williams, Lady GaGa...). Druhý přichází z kontrapozic – od redaktorů a médií, kteří by rádi české omezené hřiště konfrontovali s něčím širším, světovým. I ti však čím dál výrazněji vidí, že nejisté časy vedou showbyznys k sázkám na jistotu, tedy jen jinému typu omezeného hřiště. Doba, kdy zábavnímu průmyslu proklouzly mezi prsty i podnětné zprávy o sociálním pohybu nebo čerstvé kultuře, je pryč. Možná někdy zase přijde, teď se ale nekoná.
Éto vaše dělo Éto vaše dělo, čili – je to vaše věc, vzkázala svého času sovětská vláda do Československa. Signál, že se nemůžeme spoléhat na doporučení zvenčí, to je v současné době možná to hlavní, co se dá vytěžit z výsledků světových popových cen. Evidentně mají svých starostí dost: drží hranice své pevnosti za cenu výročních metálů pro AC/DC a na brány té tvrze už klepou posluchači, kteří říkají: „Co blbnete? Copak nevidíte, co se všude kolem vás děje?“ Jistě: komu by se chtělo poslat do důchodu zlatou slepici, která sice už snáší méně zlatých vajec než dřív, ale je to přece jen vaše zlatá slepice. Jenže přesně tohle budou muset ti takzvaní kapitáni zábavy řešit. Možná to za dva za tři roky vyústí v docela zajímavé proměny v oblasti reprezentace oboru před širokou veřejností: hudební ceny přece nejsou ničím jiným.
***
Co se stane ve chvíli, kdy globální nový pop bude mít kolem sebe tolik struktur, že se misky vah vymění? Dojde k nějaké dohodě mezi oběma světy, nebo snad vznikne zcela nová hudební cena?
Jako bychom dostávali signál: poslyšte, tady se odehrává vysoká politika a ti noví z malých stran se nám nebudou motat do věcí, které jsou dávno domluvené. Pro nás neexistujete.
