* LN Odkdy sledujete supraphonské desky?
Vlastně od svých šesti let, intenzivněji od konce let padesátých. Tehdy vycházely lahůdky -ostatně nic jiného na trhu nebylo.
* LN Jaká byla dramaturgie?
V té době se podařilo třeba vybudovat základní operní fond. Dnes tyto desky s obdivem posloucháme, když je Supraphon znovu vydává - naposledy třeba Dvořákovu operu Čert a Káča. Na přelomu 50. a 60. let rovněž vznikl Gramofonový klub, pro nás sběratele to bylo něco úžasného! Nabídka byla různorodá, ale šlo vždy o nové nahrávky elementárních titulů, které do té doby nebyly nahrány: třeba komplet Smetanových Švédských symfonických básní. Byl jsem venkovské dítě a pro mě jako pro většinu národa to byla jediná možnost, jak ty skladby poznat. Také z uměleckého hlediska to bylo pozoruhodné: natáčeli tady John Barbiolli, Serge Baudo - tenkrát jako začínající neznámý dirigent. Tehdejší ředitel Supraphonu Jaroslav Šeda dnes bývá kritizován kvůli svým politickým postojům, ale byl to jedinečný dramaturg. Shromáždil kolem sebe spoustu osvícených lidí a každý rok připravovali nabídku třiceti až šedesáti titulů. Ty dostali jen členové Gramofonového klubu, až v druhém vydání to šlo do obchodů.
* LN Kdy u nás nastoupilo stereo?
Stereo se u nás točilo od roku 1958, byli jsme jedni z prvních. Když jsem přišel do rozhlasu, zjistilo se, že nějaký kolega smazal spoustu nahrávek, museli jsme fond doplnit od Supraphonu. Tak jsme například zjistili, že vůbec první stereonahrávkou české opery nebyla Prodaná nevěsta, ale jednoaktovka V studni od Viléma Blodka.
* LN Co by podle vás stálo za nové vydání na CD?
Teď mě potěšila reedice České rapsodie Bohuslava Martinů. Podobnou péči by si zasloužil Josef Vlach a jeho Český komorní orchestr. Nebo Její pastorkyňa, podle mě nejlepší nahrávka s Bohumilem Gregorem, Naděždou Kniplovou a Libuší Domanínskou.
