Odhalení kolem privatizace Mostecké uhelné společnosti dokonale zapadla. Škoda
Aféra Drobil, v níž šlo o chystanou defraudaci státních peněz, otřásla před měsícem vládou a okamžitě se stala jakousi obecně srozumitelnou zkratkou pro korupci ve vysoké politice. Aféra privatizace Mostecké uhelné společnosti, kde byla krádež na státním majetku dokonána a kde jsme díky švýcarským vyšetřovatelům získali jedinečný přehled o přítoku provizí do českého politického soukolí, které novým majitelům umožnilo privatizovat pod cenou, se žádná nekonala. O úplatcích z privatizace se v uplynulých dnech dvakrát psalo na titulní straně Mladé fronty DNES, odkud teď aféra směřuje do zapomnění. Následují tři důvody, proč by do zapomnění upadnout neměla.
Tenkrát na dně Za prvé: Je třeba ptát se, jestli si ti, kdo se před jedenácti lety na privatizaci „musky“ podíleli, uchovali nějakou moc. Pokud vynecháme uplácející a zaměříme se na příjemce, je na první pohled vidět, že peníze končily na kontech různých spolupracovníků Stanislava Grosse. Expremiér sice už v politice dávno není, v představenstvu obdarované nadace Zdraví pro studenty ale tehdy seděli třeba i Zdeněk Škromach nebo Petra Buzková, která dnes chystá comeback.
Hlavně ale – může si ČSSD, během jejíhož panování se udála zatím nejlépe zdokumentovaná korupční aféra, dovolit s takovou samozřejmostí pálit po současné, prý zkorumpované vládě? Od dnešního předsedy Bohuslava Sobotky by to chtělo asi víc než jen poznámku, že pokud by Gross členství ve straně nepozastavil sám, udělal by to za něj.
Za druhé: právě proto, že se ji podařilo tak detailně popsat, by divoká privatizace MUS mohla pomoci náležitému historickému ocenění Grossovy éry. Grossova éra by totiž mohla aspirovat na titul Dno moderní české politiky. Ne že by se cinknuté privatizace a státní zakázky neorganizovaly i předtím a potom, do Grossovy éry ale navíc spadá předtím nevídaný útok politické moci na nezávislost policie. Byla to doba, kdy byli pod nejneslýchanějšími záminkami profesně likvidováni významní policisté, aby po nich nastupovali dokonale poslušní kolegové. Jaroslav Macháně, který se takto ocitl v čele protikorupční policie, nazýval Grosse soukromě „živitelem“, čímž asi mělo být řečeno, že je třeba respektovat živitelovy zájmy. Živitel tehdy v podstatě veřejně mluvil do obsazování státních podniků, po kterých přitom ministru vnitra nic nebylo. Čas před nástupem Zemanovy garnitury, v níž hrál Gross od počátku důležitou a čím dál důležitější roli, jistě nebyl růžový, jak by snad mohl sugerovat název nedávno vydané knihy brněnského politologa Lubomíra Kopečka Éra nevinnosti, speciálním policejním útvarům se však ministři do práce nepletli, a pokud se policie nedokázala vykázat výsledky, mohla to v zásadě vyčítat sama sobě a vlastní nezkušenosti. S Grossovým nástupem se speciální útvary ocitly pod soustředěným tlakem exekutivy, jenž vyvrcholil intervencí prezidenta Havla, který musel proti vládě vzít v ochranu celý jeden útvar (ÚOOZ).
Následky tehdejšího grossovského řádění – a to je za třetí – trvají dodnes, nejspíš proto, že Grossovým nástupcům na vnitru nevadily. Veřejný prostor je tudíž zahlcen korupčními aférami, jejichž počet může měkčí povahy svádět až k fatalismu. Před rokem dvěma se zdálo, že veřejnost už otupěla a vypěstovala si ke korupci smířlivý vztah, po loňském fenoménu kroužkování a úspěchu stran, jimž stačilo vyvolat dojem nové krve a vyhlásit, že jsou proti korupci, už se ale něco takového říkat nedá. Ta zdánlivá otupělost je dána spíš vědomím, že velké aféry končí do ztracena. A pokud bychom museli jmenovat jen jednoho viníka skandální nemohoucnosti vyšetřovacích orgánů, nemá Gross konkurenci.
Asexuální zlo Na kterémkoliv sídlišti v zemích Evropské unie najdete stovky, tisíce Stanislavů Grossů. Český problém je v tom, že se takový člověk stal premiérem – pravil před dvěma lety v novinovém rozhovoru Miroslav Kalousek.
Pro nedostatek veřejného pobouření po odkrytí zákulisí privatizace Mostecké uhelné těžko najít lepší vysvětlení, než že člověk, který tu dobu reprezentuje, působil vždycky dokonale tuctově. Z toho plyne, že i pro začátek 21. století platí, že aby nás zlo skutečně zaujalo a abychom si jej připomínali a snažili se z něho poučit, musí být nějak zvráceně sexy.
Grossovým štěstím je, že nic, tedy ani zlo, neuměl ztělesňovat jinak než asexuálně. Přesto nás skutečnost, že někdo působil rozbředlým dojmem a nenastolil vládu průměru, ale podprůměru, nezbavuje úkolu přemýšlet, jak jsme se na tak hluboké dno mohli dostat.
***
Může si ČSSD, během jejíhož panování se udála zatím nejlépe zdokumentovaná korupční aféra, dovolit s takovou samozřejmostí pálit po současné, prý zkorumpované vládě?
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
