Na staré fotografii sedí Gustáv Husák v čele štědrovečerní tabule. Příbuzní ho takhle vídali jednou do roka. „Vždycky se zajímal, co je nového v rodině,“ vzpomíná vnuk jeho sestry Vladislav Valášek. Černobílá fotografie je jediná, již s posledním komunistickým prezidentem má. „Pobyl tu vždy tak tři hodiny,“ vzpomíná urostlý dobrosrdečný Vladislav Valášek na pána, jemuž říkal dědo. „Pak jsme ho viděli zase až za rok.“
Pan Valášek, který se svou rodinou bydlí v rodném Husákově domě ve slovenské Dúbravce, není jediný, kdo se při vzpomínání na posledního komunistického prezidenta Československa může opřít jen o pár okamžiků. Přestože normalizačního prezidenta zažili ještě dnešní třicátníci, víme toho o něm stejně málo jako o „mužích počátků komunistické historie“ Gottwaldovi nebo Zápotockém.
Co ho pohánělo? Jaké měl motivace? Jak vypadal jeho soukromý život? Zřekl se křesťanské víry, nebo ne? Kdo vlastně byl Gustáv Husák?
Ctižádostivé dítě
Před jeho rodným domem – jednopatrovým bílým stavením, na kterém není ani pamětní deska – ve staré Dúbravce si uvědomíte jedno: na svatějším místě by se mohl prezident bigotně ateistického režimu narodit jen těžko. Do svahu přímo naproti bílému stavení je zasazena jeskyňka panenky Marie, kameny vykládaný výklenek s řadou ve dne v noci plápolajících svící. Podle legendy se zde Panna Marie Růžencová zjevila zbožnému poutníkovi, a Dúbravka se proto – s kapličkou, která stojí hned nad jeskyňkou – zařadila mezi oblíbená poutní místa.
Tady se Gustáv Husák narodil jako nejmladší ze tří dětí do zbožné katolické rodiny, tady, ve zdejším kostele Zmrtvýchvstání, nějaký čas jako malý kluk také ministroval. Poutnická tradice Husákovy rodné TRADICI POUTNÍHO MÍSTA, vesnici Dúbravka, kde se Gustáv Husák narodil (rodný domek detailu dole), komunisté zničili. Dnes je víska součástí Bratislavy. Poslední komunistický prezident neleží ani s manželkou, ani se zbytkem rodiny, ale má svou hrobku (vlevo uprostřed). 3X foto LN - Darek Šmíd Dúbravky zanikla během jeho života. Vinu na tom nesli ti komunisté, jichž se stal Husák posledním vrcholným představitelem.
Jak z chlapce vychovaného na svaté půdě vyrostl prezident režimu, jenž veškerou víru popíral, je jen jedna nezodpovězená otázka z mnoha. Ze stejného ranku je i ta, zda se arcibiskupovi Korcovi, který navštívil exprezidentovu smrtelnou postel v bratislavské nemocnici Na Kramároch, kde 18. listopadu 1991 zemřel, vyzpovídal či nikoli.
Husák se narodil 10. ledna 1913. Matka mu zemřela, když mu ještě nebyl rok, a tak ho ještě s jeho dvěma staršími sestrami vychovávala babička. Jeho velká ctižádostivost se začala projevovat už v raném věku – na gymnáziu se stal funkcionářem školní samosprávy, ředitelství školy ho pověřovalo výročními projevy k výročí vzniku republiky i k narození prezidenta Masaryka. V třídním divadle hrál hlavní roli.
„Problém je, že o tom, jakou byl osobností, toho víme strašně málo,“ říká Zdeněk Doskočil z Centra orální historie AVČR. Doskočil se zabýval Husákovým nástupem k moci v knize Duben 1969: Anatomie jednoho mocenského zvratu („Táhlo mě na tom to, že o pražském jaru se napsalo už spousta, ale o mnohem dramatičtějším začátku normalizace toho víme docela málo,“ podotýká), nyní zkoumá Husákovo působení na začátku pražského jara. „Mě velmi zajímá, jak se Husák k té moci dostal a proč zrovna on,“ říká Doskočil, který má našlápnuto k tomu jednou dopracovat kompletní Husákův životopis.
„Husák nezanechal žádné paměti,“ říká historik. S životopisy komunistických prezidentů to obecně není žádná sláva, ale přece jen žádný z nich se s tím, jak přemýšlel o sobě samém, neotevřel dle Doskočila světu tak málo jako Husák. „Takový Svoboda přece jen ty paměti napsal, Novotný po sobě zanechal rozhovory, o Zápotockém psala jeho žena,“ vyjmenovává Doskočil. „Otázkou je u nich samozřejmě autentičnost a stylizace, u Husáka nám ale nezbývá ani to – spíše jen úvahy a spekulace.“
Z kostela do Komsomolu
Jediné, co je zaznamenáno zcela jasně a zřetelně, je Husákův stranický život. Jako by neměl nic jiného.
Do komunistického svazu mládeže vstoupil, když mu bylo šestnáct. Přitom se ještě v patnácti účastnil církevního života v rodné Dúbravce, jak mi před místní kaplí vypráví paní Balážová, jejíž maminka chodila s Husákem do školy. „U církve byl rok,“ říká paní, kterou zastihnu při plení zahrádky, „a pak si ho vzal Komsomol.“
O pět let později, to mu bylo jednadvacet, v roce 1933 Husák vstoupil do Komunistické strany Československa. „V době, kdy byl politicky aktivní, se samozřejmě deklaroval jako ateista,“ říká historik Doskočil, „ale i když člověk deklaruje něco v nějaké situaci, nikdo neví, jak to cítí uvnitř.“ Odklon od víry dnes není nic, co by se ve vesnici Dúbravce nějak probíralo. Místní, s nimiž jsem na místě hovořil, k Husákovi navíc nechovají žádnou averzi. „Přece jen to byl náš občan,“ říká mi starý pán s hůlkou, z něhož je cítit borovička a kterého popovezu z jednoho konce vísky – dnes součásti Bratislavy – na druhý. „Každý rok mu k desátému lednu chodí lidé s květinami na hrob,“ říká paní Balážová. „Komunisté,“ dodá.
Že se Husák za druhé světové války účastnil Slovenského národního povstání, se učí už děti na základních školách. Po válce šel mocensky prudce nahoru, v roce 1947 vyštípal ze slovenských úřadů nekomunisty a necelý rok vedl státní i tajnou policii. Po komunistickém převratu v osmačtyřicátém byl roku 1950, byť sám věřící komunista, nastoupivšími komunisty obviněn z buržoazního nacionalismu – stejně jako jediní lidé, o nichž by se podle Doskočila dalo hovořit jako o jeho přátelích v politice, Vlado Klementis a Ladislav Novomeský.
Očtyři roky později byl ve vykonstruovaném procesu s „buržoazními nacionalisty“ odsouzen na doživotí. „Husák se na rozdíl od Novomeského nikdy nepřiznal, čímž protahoval proces,“ říká Doskočil. Během té doby zemřel Stalin i Gottwald, což jemu – a ostatním – pravděpodobně zachránilo život.
Na rozdíl od tradičně střiženého politika si kolem sebe Husák nepěstoval kohortu lidí, kteří by se mu hodili, a nebudoval si ani mocenské vazby. „Nepěstoval si klientelismus, v politice měl jen partnery a konkurenty. Nepěstoval si ani přátele.“
Na černobílé fotografii v Husákově rodném domě sedí tehdejší generální tajemník a pozdější prezident v čele stolu osamocen. Kolem sebe má sice celé příbuzenstvo, ve tváři má ale stejný výraz jako každý, kdo vidí své blízké jednou do roka. Co nového v rodině se ptá proto, že víc témat k hovoru situace nenabízí. „Politika pro něj byla celý život,“ říká Zdeněk Doležal. „On politikou žil.“
Intelektuál a umělkyně
Než Husák vyfasoval doživotí, stačil založit rodinu. S divadelní herečkou a režisérkou Magdou Husákovou-Lokvencovou zplodil dva syny.
„Bylo to dvoukariérové manželství dvou uměleckých osobností,“ tvrdí slovenská teatroložka Naděžda Lindovská, jež se svým kolektivem v současnosti dokončuje knihu Magda Husáková-Lokvencová: První dáma slovenské divadelní režie. Na Husákovou-Lokvencovou, která za 20 let divadelní praxe uvedla na jeviště přes padesátku her, dnes s vděkem vzpomínají Ladislav Chudík i Emília Vašáryová, samotný Husák se od divadla nedržel o moc dál. „Když se ho ptali, proč se nepomstí těm, kdo ho v 50. letech věznili, užil příměr z divadla,“ říká teatroložka Lindovská. „Proč bych se mstil, když byli jiní režiséři, co tahali za nitky, a tohle byli jen realizátoři?“
Doma pořádali manželé Husákovi salon pro slovenskou intelektuální smetánku – a intelektuálové byli vždy trochu doleva. „Tehdy bylo levičáctví in,“ říká paní Lindovská. Dvoukariérové manželství intelektuálů ale nebylo moc rodinné. O syny Vladimíra (o jehož narození v Moskvě dostal Husák telegram přímo od Gottwalda a který je dnes architektem v Bratislavě) a Jana (jenž se na rozdíl od staršího bratra v politice našel a za komunistů byl velvyslancem ve Finsku a v Jugoslávii) se starala hlavně chůva, „teta Helenka“ Kyselicová. Husák se věnoval politice a Lokvencová divadlu. „Prvních zoubků, prvních krůčků a prvních slov chlapců si všiml, až když ho na ně upozornili,“ píše o Husákovi historik Viliam Plevza v knize Vzestupy a pády a Ivana Hutařová v knize Povolání otce: Prezident zase zmiňuje, že rodina netrávila společné chvíle ani víkendy.
„Každý byl profesionálem na jiné scéně,“ dodává Lindovská, „ona na divadelní, on na té politické.“
Režisér Robert Sedláček, který v současné době točí o Gustávu Husákovi dokumentární film, našel mezi dvěma světy Husákových ještě jednu podobnost. „On měl vizi společnou s umělci. Ti, kdo nevědí nebo neumějí, jsou podle nich hlupáci a je potřeba je vést,“ říká Sedláček, autor mnoha dokumentů včetně Husákova ticha nebo hraného snímku Pravidla lži. „Každý umělec a intelektuál má tohle v sobě hluboce zakódované.“ Podstata intelektuála je v tom, že opovrhuje hodnotami davu, protože je sám chce vytvářet, dodává Sedláček. „Jenže rozumný člověk se do toho nikdy nepustí a nechá ten spor kvést v sobě. Husák se mu naopak zcela obětoval.“
Také Robert Sedláček hledá stejně jako historici odpověď. „Každý, kdo se tváří, že ví něco o Husákovi, mi neodpovídá na základní otázku – proč to ten chlap udělal? Proč vzkřísil komunismus, který ho zavřel a zničil? Proč ho vyrobil stejně strašný jako ten, který ho perzekvoval?“ Což bylo přesně to, co Husák udělal, když se dostal na svobodu.
Proto začal dokumentarista „hledat Husáka“. V dokumentu, který připravuje s Michalem Kubalem a který by měl být letos k vidění, hovoří s bývalým ruským prezidentem Gorbačovem i s Husákovým synem Vladimírem, nyní připravuje rozhovor se Štrougalem. Našel už dokumentarista odpověď na svou otázku? „Ne,“ říká.
Vyvolený Brežněvem
V roce 1960 byl Husák propuštěn na svobodu. Manželka dala přednost kolegovi z divadla a s Husákem se rozvedla (jak uvádí Pavel Kosatík v knize Devět žen z Hradu, vztah s hercem Ctiborem Filčíkem fungoval už předtím, než se Husák dostal do vězení, ale s rozvodem se čekalo až na Husákovo propuštění). Rehabilitován byl o tři roky později a odškodnění zahrnovalo i vilu, v níž dnes bydlí jeho starší syn Vladimír.
V období pražského jara už vystupoval v reformním proudu KSČ po boku Alexandra Dubčeka a v roce ’68 se stal místopředsedou vlády. V dubnu 1968 inicioval ústavní zákon o federativním uspořádání republiky a vydal se mnohem radikálnějším směrem než Dubček.
Pak teprve proslule zatočil kormidlem a stal se spojencem Leonida Brežněva. Stalo se tak na moskevských jednáních v srpnu 1968, kde Brežněv v Husákovi poznal politika, který bude po okupaci Československa sovětskými vojsky loajální k soudruhům z Moskvy. Zbytek je historie – v devětašedesátém se Husák už jako oddaný služebník Moskvy dostal do čela strany, o dva roky později byl prvním tajemníkem a pak až do roku 1987 tajemníkem generálním. První žena se jeho zvolení prezidentem v roce 1975 nedožila, to už se Husák objevoval po boku druhé ženy Viery. Ta zemřela o dva roky později při havárii vrtulníku, který ji coby manželku státníka převážel do nemocnice se zlomeninou ruky.
„Je to jen můj nepodložený názor, ale jsem přesvědčen o tom, že Husák měl určitou iluzi,“ uvažuje historik Doskočil. „Ne o tom, v čem se pohybuje, ale o tom, že bude moct dělat nějakou svou vlastní politiku.“ Tedy poté, co k tomu z Moskvy dostane souhlas. A že ten souhlas dostane poté, co bude souhlasit s tvrdou normalizací. „V tom lze hledat jeden z důvodů, proč s normalizací souhlasil. O co by se pak chtěl ale vlastně pokoušet, to nevíme,“ říká historik. Existují totiž také názory, že Husák se dokázal dostat k moci – ale když už se k ní dostal, nevěděl, co s ní.
„S Moskvou se dohodl asi tak, že seděli dva u jednoho stolu a mysleli, že se dohodli, ale každý se ve skutečnosti dohodl na něčem trochu jiném,“ naznačuje Doskočil. Volné ruce totiž Husák nikdy nedostal. Stal se loutkou v divadle, do něhož se sám obsadil. Probil se do čela stolu, ale z jeho úst vyšlo místo proslovu jen blábolení.
„Nepochopil podstatu procesů, jimž se svými projevy v 60. letech přizpůsoboval. Nerozuměl ekonomice. Otázka je, zda si to, co říkal, skutečně myslel, nebo se jen přizpůsoboval momentální situaci,“ říká historik. Jako reformní komunista se dostal do nejvyšší funkce a dal zelenou stejně tvrdému režimu, jaký ho dostal do vězení.
Na začátku 70. let zapříčinil přídavky na děti extrémní baby-boom (té generaci se dnes říká Husákovy děti), nepočítal ale s tím, kolik bude chybět školek, jeslí, obchodů a bytů. Výsledkem jsou kolonie paneláků. Na rozdíl od svého maďarského protějšku pro své „spoluobčania“ nevydupal od Moskvy ani volné výjezdy do zahraničí. Uměl dokonale analyzovat situaci, přizpůsobit se jí a dostat se co nejdál. Co tam pak ale dělat, už asi netušil.
„Co ho definovalo zásadním způsobem, byla touha po moci,“ říká o symbolu československé normalizace, jenž nebyl nikdy postaven před řádný soud, historik Doskočil. Odpověď na to, kde se ta touha vzala, se možná skrývá někde na svatém místě kolem rodného domečku v Dúbravce. Někde mezi kostelem, kde se Gustáv Husák modlil, rodným domem, kde o Vánocích sedával v čele prostřeného stolu, a hřbitovem na blízkém vršku, kde mu na hrob kladou místní komunisté kytice květin.
O autorovi| DAREK ŠMÍD redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
