Pořád se mluví o tom, jak internet změnil distribuci kulturních statků (víte, že vedle filmových a hudebních existují i knižní piráti, kteří skenují knihy a umisťují je na internet? Víte o nich? A nemohli byste se jich zeptat, kdy vydají Yiddish Policemen’s Union od Chabona?), zvažují se ekonomická pro a proti této činnosti, vedou se debaty, zda kopírování zabíjí hudbu, nebo ji spíš propaguje, zda filmovým studiím skutečně piráti ubírají klientelu v kinech, když nikdy v minulosti neměla takové zisky jako teď. Při tom plkání o penězích nám uniká rozměr revoluce, kterou právě prožíváme. Dnes přece nejde jen o to, že se pohrdání kšeftem s kulturou stalo společenskou normou a že si stamiliony lidí na celém světě bez skrupulí berou ukradené filmy, písně a knihy s pocitem, že jim jaksi přirozeně náleží. Čím dál tím jasněji se ukazuje, že je to změna hlubší, která zasahuje samu podstatu tvorby a je tím nejvýznamnějším, co se v kultuře odehrálo od vynálezu knihtisku. Nejde o formu, ve hře je ještě víc – internet vrací umění to, oč přišlo s vynálezem knihtisku a reprodukčních metod: živost a proměnlivost.
Před Gutenbergem se knihy opisovaly. Někteří opisovači byli stejně tupí jako tiskařské stroje, omalovávali písmenko po písmenku, jiní však přidávali ke tvořivosti autora svou vlastní, zlepšovali slabá místa, vypouštěli nudné pasáže, často knihu či příběh komentovali v poznámkách na okrajích listů – podobně, jako dnešní diskutéři pod internetovými články (obvykle však slušněji), přidávali své vlastní poznatky a zkušenosti. To až knihtisk příběhy zmrazil v čase, naložil na autorova bedra absolutní odpovědnost osamocené tvorby, jehož dílo bude jen tak dobré, jak byl dobrý on sám v konkrétním období svého života, zahnal tvůrce do temného kouta, v němž byl jen sám se sebou a s úkolem, který si předsevzal. Někteří s touto kletbou bojovali, vydávali revidovaná vydání svých knih, ale většina nakonec přišla na to, že nejlepší je knihu hodit do tisku a zapomenout. To břímě je pryč a netýká se jen literatury – už před sedmi lety tehdy tajemný „Phantom Editor“ (střihač Michael J. Nichols) sestříhal první díl Hvězdných válek mnohem lépe, než se to podařilo jejich tvůrcům, a vzbudil svým dílem takové nadšení, že jeho příznivci nahrávali jeho kratší a zábavnější verzi filmu na videokazety a rozdávali si je před kiny. Hudební remixy se v posledních deseti letech staly naprosto běžnou součástí hudební produkce a každá druhá kapela dává k dispozici své nahrávky rozložené na prvočinitele, aby remixérům usnadnily práce. Ale i éra předělávek pomalu končí, dnes se začínají psát knihy (a točit filmy) armády autorů stejným způsobem, jakým se neustále přepisuje a doplňuje Wikipedie. A narozdíl od amerických seriálů, které už dnes zástupy autorů píšou, protože jeden člověk by to nestihl, se té práce může účastnit kdokoliv s talentem a připojením k internetu. Autor vylézá z kouta a sedá si na koně a vede armádu tvůrců k cíli, který zná, a s prostředky těch druhých. Dílo může být každou sekundu lepší, pokud se vám dnes nelíbí, stavte se za týden, vyjde nová verze.
Což se bohužel tohoto textu netýká – napsal ho jeden člověk dvě hodiny před uzávěrkou. A zítra, až vyjde, nebude schopen změnit ani slovo. Přestože by chtěl.
***
Internet vrací umění to, oč přišlo s vynálezem knihtisku a reprodukčních metod: živost a proměnlivost
