Tak se nám podle zaběhnutého pořádku z minulých let k hokejovému nároďáku zase vrací Alois Hadamczik. Jeho volba ani za mák nepřekvapila. Proběhla v klidu, jako když si dva lidé po dlouhém přátelství navlékají před oltářem prstýnky tak nějak z rozumu. Ano, smlouva s Hadamczikem je svatba z rozumu.
Hadamczik přitom nevyvolává vždy a všude nejklidnější reakce. Národ víceméně dělí. Leckdo ho nesnáší a neuznává, spousta lidí ho zase velebí a uctívá. Nic mezi tím. I když se třeba na olympiádě v Turíně mluvilo před čtyřmi roky o poněkud zvláštních vztazích mezi Hadamczikem a některými hokejisty, marná sláva, za kouče mluvily slušné výsledky. V Turíně dovedl mužstvo k bronzu a na MS v Rize ke stříbru.
Ve hře o trenérský post se v minulých týdnech míhala i další uznávaná jména, ale šanci nedostala. V čase hokejového skoro až temna se raději vsadilo na jistotu. Což nemohlo vyústit v nic jiného než ve volbu Aloise Hadamczika.
