Už od pradávna se lidé zamýšlejí nad tím, proč vlastně dobro, z povahy věci spíš trpné, nenápadné, neorganizované a málo akční, nebylo zlem už dávno vyhubeno a vytrženo z kořene. Pěkně to charakterizuje Karel Čapek ve svém eseji o triviálním románu v knize Marsyas aneb Na okraj literatury: „... na straně zločinců je daleko více organizace, rozvahy a důmyslu nežli na straně ctnostných: že přes to nakonec bídníci propadnou odplatě, to dokazuje, že ctnost přes své vskutku neobyčejné vrtáctví je chráněna vyšším a zázračným řízením.“
Můj přítel Jiří Sádlo celý jev výstižně přirovnává k fenoménu uklízení: podobně jako se baba počišťovačka zuřivě vrhá na sebemenší flek na podlaze s kýblem a mopem, zlo vždycky atakuje dobro, kdekoli je jen zočí. Ne že by mu vždy přímo překáželo, ale jde jaksi o princip. Špína je ale vlastně věčná a podobně jako bájný Fénix vždy vstane z popela, byť by jej zbylo sebeméně. Když pozornost jen trochu ochabne, nesměle vykoukne z mezer mezi dlaždicemi a za chvíli se rozkošatí do bývalých a posléze i nebývalých rozměrů.
Podobně i s dobrem, které, ač mýceno, se vlastně vždy znovu a znovu přirozuje: zdálo se, že po Gulagu a Aušvicu už nepůjdou psát básně, ba ani hovořit o počasí - kupodivu to jde, ba vzhledem k povaze světa jít musí. Meditovat o povaze dobra a zla je těžké a záhy vidíme, že jsou ve svých kořenech pozoruhodně propleteny, pojmy samy jsou nicméně užitečné a extrémní případy, třeba obou velkých evropských totalitarismů 20. století, nenechají nikoho na pochybách.
Vlastně bychom s trochou rezervy mohli jako „dobro“ označit to, co je fysis, přirozenost člověka (a také světa mimo něj), bližší a jde jí jaksi víc „po srsti“. Tak si většina lidí raději hraje s dětmi nebo pejskem, nežli třeba buduje v tajze Bratskou hydrocentrálu či připravuje přesídlení „rasově nevyhovujících“. Vaření nedělního oběda spíše spadá pod kategorii „dobro“ (pašíci by to viděli jinak, ale to teď ponechme stranou), umělé vyvolání hladomoru na Ukrajině spíš do té opačné.
Čapek velmi vtipně poznamenává, že řekneme-li „nevinnost“, ozve se „protivenství“: je pronásledována, ohrožována, křivě nařčena či vězněna a ve své důvěřivosti jaksi odkázána na pomoc shůry, na to, co nazýváme náhodou. Naopak zločin s náhodou nepočítá - je racionální, systematický, plánovitý, „není připraven na zázračné zasažení nepředvídatelna... náhody... rozetnou uzel protivenství, utažený inteligentní a vysoce praktickou zlobou“.
Navzdory všemu násilí, které se ji snaží zlomit, se přirozenost, lidská i mimolidská, vždycky nakonec nějak oklepe a vzpamatuje - pobaltské národy, které relativně nedávno přišly o své společenské a intelektuální špičky, opět obrostly jako ořezaná vrba, žádný asfalt na světě není tak pevný, aby jej místy nějaká travička či houbička nakonec neprorazily. Proto také triviální romány končívaly „rozkošným děťátkem“, proto má plánovaný technicistní zásah řekněme proti pralesům tolik protivníků i v zemích, kterých se to zdánlivě netýká.
Lidská přirozenost sice není bez dalších úprav příliš kulturo- ani civilizacotvorná a je nakloněná ke všemu možnému, ale pokud se musí ohýbat, je třeba tak činit s rozumem i citem. Jsem dalek představy, že zlo je vůbec totožné s organizací a sofistikovaností, ale je nápadné, že jí mívá vždy nepřehlédnutelně větší porci. Dobro je ostatně tiché, nenápadné a neproduktivní, asi jako pampelišky na louce - i kdybychom celou vrstvu drnu shrnuli buldozerem, do roka tam, nízké a nesmělé, porostou zase.
***
Tak si většina lidí raději hraje s dětmi, nežli třeba buduje hydrocentrálu či připravuje přesídlení „rasově nevyhovujících“
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
