Filozof Václav Bělohradský nazval evropské pravicové populisty „hrdiny malých vlastí“. Tito vůdci sklízejí úspěchy na regionální úrovni, v rakouských Korutanech, v belgických Flandrech, v italské Padánii, tedy tam, kde nejsou vázáni odpovědností za národní stát ani za nadnárodní ideu typu EU, ale jen za „své“, důvěrně známé lidi. „My mluvíme k lidem - oni jen ke stranám,“ tak zní jejich heslo. A právě na to lidé slyší.
Ikonou „hrdinů malých vlastí“ zůstává Jörg Haider. Před osmi lety dovedl pravicové populisty až do ústřední vlády. A i když v sobotu zahynul při autohavárii, právě povolební Rakousko ukazuje, že jeho odkaz je na vzestupu.
Odkud se fenomén Haider bere, z čeho čerpá úspěch a kam míří?
Mistři bonmotů Jörg Haider je v evropské veřejné debatě až příliš jednoznačně ztotožněn s extremismem. Proto také vyvolával emoce jako žádný jiný politik ze spořádaného Rakouska. Po léta se Evropané děsili, že se dostane do ústřední vlády. Když se do ní jeho strana - bez Haidera - skutečně dostala, evropské státy vyhlásily proti Rakousku diplomatické sankce. A sami Rakušané, kteří se v podobných případech semknou proti „nátlaku ciziny“, vyšli spontánně do ulic na statisícové demonstrace.
Odrážely ty emoce reálnou hrozbu? Či jen úžas nad tím, že strana věčného oponenta, mluvky a demagoga Haidera se dostala do vlády? Vládní zkušenost se Svobodnými potvrdila druhou možnost, ač s tím zprvu nikdo nepočítal. Haiderovci přinesli řadu novinek. Nejenže narušili tzv. proporční systém z doby, kdy si socialisté a lidovci propachtovali stát. Narušili hlavně představu, že vláda i opozice musí mluvit jen v politicky korektních floskulích, natolik vágních, že jsou navzájem zaměnitelné a jejich plnění nevymahatelné. To Haiderův slovník byl plný „zmetků“, „parazitů“, „škůdců“, ale především nepohodlných otázek a pohodlných odpovědí na ně.
U nás byl Haider zprvu srovnáván s Miroslavem Sládkem: pojila je zášť k menšinám i „parazitní“ slovník. Ale přinejmenším deset let - od doby, kdy Haider získal 28 procent rakouských voličů a Svobodné dovedl do Schüsselovy reformní vlády, zatímco ze Sládkových republikánů se vyklubala s. r. o. jednoho muže - to platí jinak. Pak už byl českým Haiderem Miloš Zeman a dnes je to nejspíše David Rath. Nikoliv neonacista, ale demagogický mluvka, tak zní společný jmenovatel.
Haiderovi i Zemanovi přiznávají talent i oponenti. Rakouský novinář Hans-Henning Scharsach, autor knihy Haiderův boj, tvrdí, že jím hlásaná „lidově-sociální pospolitost“ je inspirovaná nacisty, ale přiznává mu, že je mimořádně talentovaný politik, jenž zdokonalil strategie populistů typu Berlusconiho nebo Gingriche: „Haider není přesvědčeným nacionalistou, ale daří se mu dělat s nacionalismem dobrý kšeft.“
Haidera spojují s českými demagogy jadrné bonmoty. „Naše strana není následnicí NSDAP,“ řekl. „Kdyby jí byla, měla by absolutní většinu.“ Takovému bonmotu na adresu Rakušanů by musel zatleskat i Zeman. Své Svobodné chápal vůdce Haider jako „prostředek k vyhubení škůdců“. Nerezonuje nám tu snad Zemanova „deratizace“, jeho „žumpy“ a „blbci“?
V poměrech normálního ideového zápasu party A a B působí takové řeči jako bizar. Je-li však zápas zkreslený trvalou velkou koalicí, ideovou zaměnitelností a prázdnou korektností, působí ty řeči jako osvěžení, jako světlo na konci tunelu. Právě tu Haider čerpal příliv hlasů - tím větší, čím tužší korektností se proti Haiderovi bojovalo.
V Belgii našel Haider protějšky ve Vlámském zájmu, straně podezřívavé vůči muslimům a bojující proti vládě v Bruselu. I tam se ukazuje rozdíl mezi neonacisty a pravicovými populisty. Tradiční židovská komunita v Antverpách, která by jako příslovečný kanárek v dole měla varovat před xenofoby, vlámskou stranu volí. Proč? Cítí v ní prostě skutečný zájem a bezpečí.
V Itálii fungují jako zkumavky města, jejichž radnice ovládá Liga severu. „Jörg Haider je můj žák,“ přiznal německému tisku starosta Trevisa, který nechal do městských laviček natlouci hřebíky, aby se po nich nemohli povalovat azylanti a bezdomovci: „Raději turisty z Rakouska než uprchlíky z Albánie.“
Ano, tak vypadá vláda populistů v regionech, kde ji nekultivuje vyšší odpovědnost - politika těch, kdo mluví k lidu. Není to recidiva nacismu, nepomůže politicky korektní osvěta, ale jen hledání odpovědí na často zastírané otázky. Václav Bělohradský, jemuž nelze předhazovat sympatie k Haiderovi, to před osmi lety shrnul takto: „Fenomén Haider je spontánní odpovědí na otázky, které jsme si neuměli položit včas. Není to návrat nepohřbené minulosti, ale předčasný příchod budoucnosti a ještě v nevhodném obleku.“
***
Demagog úspěchu
Jörg Haider (na snímku z roku 1979) se narodil 26. ledna 1950 a vždy plul proti proudu. Když vstoupil mezi Svobodné, byla to v neutrálním Rakousku jediná strana pro členství v EU a NATO. Když Rakousko do EU skutečně vstupovalo, byl proti. Když se Haider vrhl do proudu hlavní politiky, vzdal se úřadu hejtmana v Korutanech. Když dotáhl Svobodné do vídeňské vlády, z čela své strany formálně odstoupil a zbytek svého života, léta 1999-2008, strávil opět jako hejtman v Korutanech. Zahynul při autonehodě tuto sobotu.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
