PORT-AU-PRINCE „Zemětřesení mi zabilo obě děti. Proč si nevzalo radši mě? Jak teď bez nich dokážu žít?“ vypráví čtyřiatřicetiletá Béline svůj hrůzný zážitek. Když mluví, začnou se její kulaté černé oči pomalu lesknout slzami.
Ostatní lidé, kteří stojí ve frontě na pomoc v rezidenční čtvrti haitské metropole Port-au-Prince, soucitně přikyvují. Také oni mají pod sutinami nebo v masových hrobech za městem nějakého příbuzného nebo alespoň souseda. A ani oni nemají představu, jak se bude vyvíjet jejich budoucnost.
Návrat do života O katastrofickém zemětřesení a jeho následcích hovoří prakticky všichni, neustále a prakticky stejnými slovy. Země se prý otřásla a projela jí vlna jako v moři. Pár desítek vteřin otřesů za sebou zanechalo jen oblaka prachu, paniku, zraněné a mrtvoly. „Přijel jsem do centra jen pár minut poté. Připadal jsem si jako v hororu. A nešlo jen o ty, které zabilo nebo zranilo zemětřesení. Viděl jsem i lidi poražené auty, jejichž řidiči se v panice chtěli co nejrychleji dostat pryč,“ sugestivně popisuje své dojmy dvaačtyřicetiletý policista Leonard Anséve. Hned několikrát za sebou mluví o štěstí, že on sám byl v inkriminovanou chvíli natankovat benzin...
Sotva se usadil prach, začaly se z médií valit zprávy popisující zoufalství, doprovázené fotkami, na nichž byly zachyceny zdecimované lidské bytosti s výrazem hrůzy ve tváři. Tomu už je dnes konec.
Utrpení z ulic se přesunulo do polních nemocnic, sirotčinců, tu a tam se objeví v provizorních kempech, kde žijí ti, co o všechno přišli. V primitivních příbytcích sbouchaných z plechu, ale častěji spíš postavených z klacků potažených hadry, si hrají umolousané děti s hračkami, které jakž takž zůstaly v použitelném stavu. Mladé ženy si pro parádu natáčejí vlasy a mírný šok může způsobit pohled na muže, kteří jediný zdroj energie užívají na napájení televizní obrazovky. Sedí namačkaní vedle sebe se zkříženýma nohama a s notným povzbuzováním zírají na fotbal. „Místní už si na hrůzu zvykli a snaží se vrátit do starých kolejí,“ reaguje na můj údiv humanitární pracovník Jeff, který přijel pomáhat s distribucí potravin hned tři dny po ničivých otřesech.
Faktem je, že Haiti už si na pohromy zvyklo. Například před dvěma lety jej zasáhly hurikány, které zničily přístřešky více než jednoho milionu obyvatel. Neobvyklá nejsou ani krutá sucha, ničivé povodně nebo masivní sesuvy půdy. To samozřejmě neznamená, že by se daly zdejší podmínky označit za „běžné“. Stačí se dostat do oblastí mimo běžný život na ulicích či kempech a hned je jasně vidět, že Port-au-Prince i celé Haiti se budou vzpamatovávat ještě dlouho. Boj o rýži Ty nejdramatičtější scény se ale odehrávají jinde. Vyhledávám mobilní zdravotnický tým české humanitární organizace Člověk v tísni, který je složený z jedné lékařky a tří zdravotníků. Zrovna obcházejí osm provizorních táborů v oblasti Haut de Turgeau. Léčí zde především zhnisané rány, dýchací potíže nebo alespoň rozdávají léky na bolest.
Jsme právě v asi pětitisícovém dočasném osídlení Place de la Paix, které se nachází blízko rozpadlého prezidentského paláce. Právě ošetřují asi osmiletému chlapci sedřenou kůži od kolene až po kotník, když se na náměstí začínají sjíždět nákladní auta po okraj naplněná pytli s rýží. Hned za nimi brzdí dva obrněné transportéry a auta plná vojáků s uruguayskými příslušníky mise OSN.
Těžkooděnci v černých brýlích a opásaní samopaly pokládají na zem ostnatý drát, aby vytyčili prostor přidělování humanitární pomoci. Mezitím se začínají ze všech stran valit davy lidí. Během chvíle začínají chápat systém, díky němuž mají šanci získat pytel obživy. Tvoří fronty a do popředí pouštějí ženy a děti.
Mezi vyhladovělými a zoufalými lidmi se ovšem očividně pohybují i podvodníci, kteří chytají cizí děti do náruče a nasazují vyhladovělý výraz nešťastného rodiče. Příslušníci modrých přileb se ale naštěstí přelstít nenechávají a dávají přednost těm, kteří to skutečně potřebují. Akce probíhá rychle. Haiťané utíkají koridorem tvořeným dobrovolníky a vojáky k pytlům, házejí jeden na záda a vítězoslavně kráčejí pryč. Dlouho se ale neradují. Jen se dostanou z dohledu ozbrojenců, přepadají je členové pouličních gangů a s lehce získaným nákladem mizejí pryč. Vědí, že na trhu bude velký zájem a nebude těžké ceny vyšroubovat vysoko.
S úbytkem zásob se zvyšuje hysterie. Fronty se mění ve změť lidských těl. Burácející dav vyvíjí obrovskou sílu, takže vojáci pomalu začínají ztrácet kontrolu. Z davu vypadává těhotná žena a zůstává ležet v bezvědomí. Ostatní křičí a derou se jeden přes druhého. Nápor nezastavuje ani slzný plyn a výstřely. Zbývá posledních pár pytlů.
Stavidla OSN se protrhávají, vojáci prchají na náklaďáky a rozvášněná lidská masa se žene zkusit štěstí na vlastní pěst. Mezi zpocenými vojáky s vytřeštěnýma adrenalinovýma očima se tísním na krabici s náboji a jedeme směrem k základně. Zpěv, modlitby a operace Další zastávkou je provizorní nemocnice nedaleko letiště, kterou tvoří tři ohromné stany vybudované Američany z Miami University. Zde doslova v polních podmínkách působí další čeští lékaři.
Haiťané tu leží s obvázanými končetinami, nad nimi visí průhledné pytlíky s umělou výživou a tu a tam se přináší na nosítkách další. Ve vzduchu je cítit dezinfekce a sem tam pach hnijícího masa.
Byť to může vypadat nezvykle, v lůžkové části se zpívá a společně modlí. Podle Filipa Fröhlicha – chirurga ze Slaného, který tu působí společně s pražským anesteziologem Danielem Šponerem – má přítomnost kněze nesporný smysl. Svým přístupem zmírňuje psychické problémy související s pooperačními obtížemi.
A přímo na operačním sále se dějí věci ještě podivnější. „Je to někdy legrační. Američani jsou opravdu velmi sebevědomí. Po operaci se poplácávají po ramenech, říkají si, jak dobrou práci odvedli, fotí se se zdviženým palcem, s vrtačkou u těla a podobně. Dokonce nám zatleskali,“ říká Šponer a dodává: „Musím ale uznat, že jsou velmi dobře vybaveni. Mají třeba anesteziologické léky, které u nás stojí 250 tisíc a mohou se užívat jen ve výjimečných případech.“
Jen on sám prý přistupuje k lokálnímu umrtvení až u sedmi lidí denně. „To můžu potvrdit,“ přidává se Fröhlich. On zase přichází do styku především se složitými zlomeninami stehenní kosti, které nebyly třeba i deset dní ošetřeny. Zažil prý ale například i těžké rány v obličeji malého chlapce, v nichž se doslova pásli červi: „Jenom mám strach, co bude dál. Bez následné pooperační léčby se rány zanítí a může dojít k sepsi.“ Na další vyprávění není čas, protože na sále čeká další práce.
A co dál?
První pomoc raněným jednou skončí a pro Haiťany začne další, neméně těžké období. Ajak se na to dívají oni sami? „Myslím si, že bychom potřebovali někoho, kdo nás povede, kdo nám ukáže, jak lépe žít,“ říká přesvědčeně policista Leonard a dodává: „Pomoc po zemětřesení je velmi důležitá, ale teď se začínají všichni bát. Za dva měsíce mohou přijít silné deště, a ne nadarmo se lidé poprvé v historii modlí, aby je zahnali. Vědí, že s nimi nastanou opravdu kruté časy.“
***
„Po operaci se poplácávají po ramenech a říkají si, jak dobrou práci odvedli.“
O autorovi| Jarmila Kovaříková, spolupracovnice LN na Haiti
