Přibývá smíšených manželství, lidí s prací v cizině i školek s výukou v cizím jazyce. Jaké nároky klade éra bilingvismu na děti a jejich rodiče?
Když kdysi hrávala Klára Doležalová Člověče, nezlob se!, vztekala se česky, její spoluhráčka prababička, původem z bývalé Jugoslávie, srbsky. Balkán a jihoslovanské jazyky jsou zřejmě Klářiným osudem. Její manžel, podnikatel Miodrag Maksimovič, pochází z Bělehradu. „Jak spolu mluvíme? Ani nevím,“ usmívá se moderátorka Snídaně s Novou v náušnicích a náhrdelníku z rudých mořských korálů, „když jsme v Česku, mluvím česky, manžel míchá srbštinu a češtinu. Jakmile přijedeme do Srbska nebo Chorvatska, přecházím na srbštinu.“ Jihoslovanský jazyk slýchala díky babičce, jež jí třeba četla pohádky, odmala. Cyrilici uměla dříve, než se ostatní děti začaly učit na povinné ruštině azbuku. „Myslím, že znalost jednoho cizího jazyka od dětství otvírá dveře pro učení dalším jazykům,“ tvrdí Klára Doležalová, jež se právě vrátila z dovolené na ostrově u Splitu, kde pobývala smanželem a dcerou Natálií (5).
Malá Natálka tatínkovi sice rozumí, ale odpovídá mu česky. „Chce to jen čas, než se rozmluví,“ míní paní Doležalová. Dříve totiž Natálka srbštinu používala. Mezi jejími prvními slovy se dokonce vyskytly některé jadrné srbské nadávky. „Odposlouchala je od tatínka, přece jen má jako Jihoslovan jiný temperament,“ vysvětluje maminka. Natálka také opakovala slova, jež chtěla zdůraznit, v obou jazycích. A tak si Klára i její manžel budou navždy pamatovat její „ještě, još, ještě, još!“.
Příběh populární moderátorky se v Česku opakuje stále častěji: přibývá smíšených manželství, v Česku žije stále více cizinců a české rodiny odjíždějí za prací do ciziny. V posledních letech se šíří móda posílat děti do cizojazyčných školek a škol či najímat jim anglické chůvy na hlídání. Rodiče vědí, že v globalizovaném světě, kde třeba i spousta počítačových her pro děti je jen v angličtině, člověk se znalostí jednoho západoslovanského jazyka nevystačí. Jenže všeobecný názor, že děti se víc jazyků naučí bezproblémově, „automaticky“, není tak docela pravda.
Už jsem to zapomněla
Malá Natálie Maksimovič stejně jako další děti vyrůstá v přirozeném bilingvním prostředí. Dítě by se s touto situací mělo bez problémů vypořádat, i když pravděpodobně nebude oba jazyky ovládat stejně. Jeden, většinou jazyk prostředí, kde rodina žije, se stane dominantním. Zbytek už závisí na vůli rodičů a ochotě dítěte. Pokud je dítě zdravé, nemělo by mu činit potíže ovládnout i více jazyků. A nemělo by ho ani zaskočit, pokud spolu rodiče mluví třetím jazykem, pokud ani jeden neovládá mateřštinu toho druhého. Na druhou stranu v „trojjazyčných“ rodinách musí být rodič opatrný a při jakýchkoli potížích vyhledat odborníky.
Díky mému kamarádovi ze studií v Německu Jirimu, potomku českých emigrantů po roce 1968, jsem si uvědomila relativnost pojmu „mateřský jazyk“. Česky totiž mluvil pouze s matkou (ostatně logopedové doporučují používat při kontaktu s dítětem mateřský jazyk, kvůli lepšímu vyjádření emocí, rodiče nemusí začít mluvit německy jen proto, že žijí v Německu). Na Jirim nikdo nepoznal, že se němčinu učil až ve třetí třídě německé školy. Tématem našich hovorů bývala jeho česká slovní zásoba, která ustrnula, jak jsme zjistili, na úrovni předpubertálního dítěte. Neznal například žádná česká označení pro pohlavní styk, s matkou toto téma neřešil. „Můj bilingvismus měl tu výhodu, že když jsem byl rok v Americe, mluvil jsem anglicky s českým přízvukem,“ vyprávěl Jiri, „prý zněl uším Američanů lépe než německý akcent.“
Na světě je přes dvě stě států, ale na pět tisíc nejrůznějších jazyků. Bilingvních dětí je více než monolingvních. Vždyť i na českých územích dřív žila němčina a čeština vedle sebe. Jak ostatně píše Božena Němcová v Babičce: pan Prošek mluvil na své děti německy, Barunka a spol. mu odpovídala česky.
Obdobně se chová i čtyřletá Pavlínka, dcera Bělorusů Ilji Hlybouského, politického azylanta, a překladatelky Rity Gatichové. Paní Gatichová mluví celkem dobře česky, její manžel hůře. Rodiče se spolu domlouvají bělorusky, jejich dcera však jazyk nepoužívá. „Pavlínka mluvila bělorusky, než šla do školky. Pak začala chytat česká slovíčka a teď už mluví jen česky,“ vysvětluje Rita s tím, že v Bělorusku by se dcera určitě rozmluvila.
„Chodím na angličtinu,“ chlubí se mi typickou češtinou čtyřletého dítěte Pavlínka v růžové čelence. Když se jí ptám, co už z angličtiny umí, po delším přemýšlení odpoví, že počítání. „Ale už jsem zapomněla,“ dodá a začne vyprávět o včelce Máje a Vilíkovi.
Jazykové stigma
Pavlínka ani Natálka si zatím svou výhodu příliš neuvědomují. Vyrůstat v dvojjazyčném prostředí ale není jen znakem prestiže (stačí připomenout dlouhé pasáže ve francouzštině v Tolstého Vojně a míru, francouzská vychovatelka v ruských vyšších kruzích bývala nezbytností). Může se stát i stigmatem. Jako třeba v případě tureckých imigrantů žijících v Německu.
Zemí, kde existuje na rozdíl od Německa oficiální dvojjazyčnost, je například právě Bělorusko. Úředními jazyky jsou ruština a běloruština. „Běloruština se začala více používat za Gorbačovovy perestrojky,“ popisuje Ilja Hlybouski. Dnes jsou lidé mluvící bělorusky vnímáni jako „opozičníci“, kteří rozhodně nefandí prezidentu Lukašenkovi. „Spisovnou běloruštinou mluví intelektuálové, spisovatelé, lidé, kteří jsou demokraticky naladěni,“ popisuje vědecký pracovník na FF UK Marián Sloboda, jenž o rusko-běloruské dvojjazyčnosti píše disertační práci. Se soužitím dvou slovanských jazyků má i osobní zkušenost. Jeho rodiče jsou Slováci, Marián i jeho bratr se ale narodili v Praze. „Ztotožňuji se s českou historií, ale vždy jsem si uvědomoval, že jsem díky slovenštině trochu jiný než ostatní děti,“ vypráví Marián pěkně vyslovovanou češtinou se spisovnými koncovkami (občas se ho Pražáci ptají, zda není z Moravy), „slovenština je ale pro mě jazykem mých blízkých. Mám k ní vztah, ale abych si ji udržel, musím ji vědomě pěstovat.“ Jazyky střídá podle osoby mluvčího - se Slováky mluví slovensky, s Čechy česky. „Díky svému bilingvismu jsem se začal zajímat o jazyky, vystudoval jsem obecnou lingvistiku a srovnávací slavistiku,“ dodává Marián.
A tak jsem přestala mluvit
Mnozí si vzpomenou na mluvu posledního komunistického prezidenta Gustáva Husáka, jenž nehovořil ani slovensky, ani česky, ale jakousi směsicí, skládal si jednotlivá slova, jak se mu to hodilo, tu si vypůjčil kus ze slovenštiny, tu z češtiny. Obdobně dnes některé modelky míchají svou mateřštinu s angličtinou či francouzštinou pozoruhodným způsobem. Mnozí rodiče mají starost, zda obdobná „nehoda“, odborně nazývaná semilingvismus, nemůže postihnout i jejich děti.
Neměla by. Pokud tedy otec a matka dodržují například takzvaný Grammontův princip: jeden rodič musí používat pouze jeden jazyk, když mluví na dítě. „Když tatínek mluví na dítě jedním jazykem a maminka druhým, v mozku se ukládají oba jazyky samostatně a rovnocenně, ale teprve časem je dítě schopné překládat,“ vysvětluje autorka několika publikací o dětské řeči Dana Kutálková, „pokud toto pravidlo nedodržují, dítě má v hlavě zmatek. Neví, co od něj rodiče chtějí v té chvíli slyšet.“
Na jazykový zmatek svého dětství si vzpomíná vývojová psycholožka z FF UK Simona Hoskovcová. Její matka mluvila německy, otec česky a rodiče mezi sebou anglicky - zvláště když jim děti neměly rozumět. „To byl asi důvod, proč jsem odmítla mluvit úplně,“ vzpomíná v e-mailu psycholožka Hoskovcová, „jak ale vidíte, vše se vyvinulo tak, že mluvím i píši dobře.“
Bilingvní děti si podle výzkumů na rozdíl od monolingvních ratolestí uvědomují takzvanou arbitrárnost jazykového znaku. Poučku, již se student filologie dozví na první přednášce z obecné lingvistiky. Platí totiž, že vztah mezi skutečností a tím, jak ji označujeme, je kromě mála výjimek (například zvukomalebná slova) zcela náhodný. Stůl je stůl, ale i table či Tisch. Bilingvní děti odpověděly na otázku, zda by mohla být ovce nazvána psem a naopak, kladně. Děti, které uměly pouze jeden jazyk, záporně.
Navíc přepínat mezi dvěma jazyky by měl umět každý. Vždyť i monolingvní lidé umějí používat jednotlivé druhy řeči v závislosti na situaci - jinak mluvíme se svým nadřízeným, jinak s dítětem, jinak s kamarády. V češtině navíc většinou používáme dvě sady koncovek. Autorka textu si vzpomíná, že na bohemistice u jistého profesora nedostal zápočet nikdo, kdo nedokázal ovládnout svou mluvenou češtinu natolik, aby se v komunikaci s ním vyhnul nespisovným formám slov.
Angela Rogner pracuje jako tlumočnice u Evropského soudního dvora v Lucemburku. Rodilá Rakušanka žijící v Praze komunikuje s manželem Čechem česky. Mluví pěkně, byť má trochu přízvuk a občas potíže s videm a násobeností u sloves. Když se paní Angele naroČESKOdila dvojčata Jáchym a Šimon (dnes sedm let), neměla žádné pochyby - na syny bude mluvit svou mateřštinou, německy. Jenže dvojčátka si najednou vytvořila vlastní dvojčatovskou řeč, jíž rodiče téměř nerozuměli. V české školce v Lucembursku, kde rodina nějaký čas žila, chlapci odmítali komunikovat úplně, mlčeli i před cizími lidmi. „Jejich řeč byla agramatická, kluci opravdu mluvili málo. Jablko bylo třeba hugomyš,“ vzpomíná paní Rogner.
Začal kolotoč vyšetření u logopedů, psychologů či foniatrů. Nakonec odborníci stanovili diagnózu „selektivní mutismus“, tedy částečné mlčení. „Podívejte, i dospělí lidé občas nekomunikují s někým, s kým si nemají co říct. Myslím, že je na každém, aby si zvolil, s kým bude mluvit a s kým ne,“ vypráví paní Rogner. Nakonec se nicméně rozhodla dvojčatům situaci usnadnit a přešla na češtinu.
A situace se zlepšila: dvojčata v září půjdou do školy a Šimon dokonce mamince opravuje její češtinu. „Nejhorší je, že k dětem nedostanete návod k použití. Čekala jsem větší pomoc od psychologů. Ani my matky nemáme nekonečně energie, i my musíme někde brát sílu a motivaci pro svá rozhodnutí.“
Pokus na dětech
Zdá se, že Šimon s Jáchymem své těžké řečové období už překonali. Druhý jazyk se naučí třeba později jako jiné děti. V jiné situaci byl slovenský lingvista, jenž napsal o bilingvismu několik publikací, docent na Univerzitě Komenského v Bratislavě Jozef Štefánik. Je Slovák, jeho žena též Slovenka, avšak přesto se mu povedlo vychovat bilingvní děti. V tomto případě se jedná o takzvaný umělý bilingvismus. Docent Štefánik, jenž nyní pobývá v Lucembursku, se rozhodl pro náročný „experiment“ - na Martina (dnes 16) a Natálii (dnes 18) mluvil pouze anglicky. „Anglicky spolu mluvíme dodnes, i když jsem jim několikrát nabízel, že přejdeme na slovenštinu,“ píše docent Štefánik v e-mailu, „prý si na anglickou komunikaci zvykli. I když jejich dominantním jazykem je slovenština.“
Ve své knize Jeden človek, dva jazyky popisuje Jozef Štefánik kromě teoretických východisek i vývoj mluvy malé Natálky. Není jediný, kdo se rozhodl studovat bilingvismus na vlastních dětech, i když tento přístup vyžaduje od rodiče pevnou vůli a schopnost stát si za svým rozhodnutím. Například americký jazykovědec německého původu W. Leopold napsal o německo-anglickém bilingvismu své dcery Hildegardy hned čtyřsvazkové dílo. „Kapacita dětského mozku je obrovská, a pokud se dodrží určitá pravidla a vytvoří se vhodné podmínky, dítě ovládne nejen dva, ale i tři jazyky,“ míní Štefánik. Je ale pravda, že v případě umělého bilingvismu dítě nebude mít stejný akcent jako rodilý mluvčí. Někdy i chvilku trvá, než začne rozumět jinak vyslovovanému jazyku.
Poněkud odlišný názor na umělý bilingvismus má už zmíněná logopedka Dana Kutálková. Ve své ordinaci se totiž dnes a denně setkává s případy, kdy se rodičům situace vymkla z rukou a dítě začalo mít potíže s řečí. „Mám pocit, že dnešní děti jsou psychicky méně odolné než dříve. Jsou na ně totiž kladeny vysoké nároky, včetně toho, aby zvládly spoustu jazyků. Čím dříve, tím lépe,“ říká Kutálková, „měla jsem tu případ, kdy rodiče střídali na dítě v různých intervalech jazyky. Dítě bylo přetížené a začalo zadrhávat. Vysvětlila jsem mamince, že musí dát přednost jednomu jazyku a ona se mě, když odcházela, zeptala, zda by nevadilo, kdyby chlapce dala ještě na francouzštinu.“
Obdobný příběh se týká i chlapečka, na nějž maminka Češka mluvila pouze německy. I on začal zadrhávat. „To dítě bylo evidentně přetížené, neurotické. Vůbec nechápalo, proč jen a pouze na něj mluví maminka jinou řečí.“ Někteří rodiče totiž vnímají děti jako dostihové koně - chtějí, aby bylo první ve všem, a pokud možno hned. Ať to stojí, co to stojí.
„Stejně jako v dalších oblastech výchovy i v případě cizích jazyků platí pravidlo přiměřeně,“ shrnuje psycholožka Simona Hoskovcová. A Dana Kutálková dodává: „Existuje i něco jako nadání na jazyky. Funguje i v češtině - někdo mluví rád a krásně, jiný má s vyjadřováním potíže a radši mlčí. Rodiče by rozhodně neměli své dítě nutit do jazyků, pokud mu to nevyhovuje nebo pokud má problém se zvládnutím češtiny.“
ČÍM DŘÍVE, TÍM LÉPE? Není to tak jednoduché
První slova pronese dítě staré zhruba rok. Kolem roku druhého už tvoří jednoduché věty. Jazyk si osvojuje na základě napodobování - a proto by také rodiče neměli na své potomky šišlat. Jako první začíná dítě v češtině vyslovovat nejjednodušší obouretné hlásky B, P, M; do tří let obvykle mívá problémy se sykavkami a hláskou K, jež většinou nahrazuje souhláskou . Právě sykavky i K se v češtině vyskytují často, a tak bývá mluva dítěte špatně srozumitelná. Kolem čtvrtého roku už dítě umí vyslovit vše kromě nejtěžšího R, Ř a L. Asi třetina dětí mívá kolem třetího roku potíže s plynulostí řeči, může vzniknout koktavost, pokud je nervová soustava přetížená. Rozvoj řeči končí sedmým rokem. Říká se, že malé dítě se (a to díky napodobovacímu reflexu) snadněji naučí cizí jazyk. Není to tak jednoduché: je pravda, že schopnost napodobit větnou melodii či přízvuk klesá od čtvrtého roku. Pokud se někdo naučí jazyk v dospělosti, pravděpodobně bude poznat, že není rodilý mluvčí. Na druhou stranu desetileté dítě ovládne cizí jazyk mnohem rychleji než dítě šestileté, jeho mozek je zralejší. Při kvalitní výuce během dvou let dožene své spolužáky, kteří začali mluvit dříve a umějí o trochu více slovíček. Malé dítě má totiž omezenější slovní zásobu i schopnost tvořit souvětí i v mateřském jazyce. S použitím: Dana Kutálková: Vývoj dětské řeči krok za krokem
KINDERGARTEN
Než zaplatíte za anglickou školku... Člověk se bezesporu naučí jazyk nejlépe mezi rodilými mluvčími. Proto stále více rodičů dává děti do mateřských škol s jazykovou výukou, kde potkají i malé cizince. Je-li ale ve školce více českých dětí, většinou spolu mluví česky a cizí jazyk používají jen pro dorozumění s učitelkou. Některé děti ale odmítají používat jiný jazyk než jazyk rodičů a v anglické školce nemluví pro jistotu vůbec. Školky stojí kolem 10 000 ročně. Bývají odstupňovány také v závislosti na věku dítěte a počtu hodin, jež ve školce stráví. Pokud rodiče neplánují, že své dítě pošlou do cizojazyčné školy, případně že budou žít v cizině, většinou jde o vyhozené peníze. Dítě si jazyk sice rychle osvojí, ale stejně rychle ho i zapomene. Psychologové radí: peníze dítěti ušetřete, a až bude starší, pošlete ho na jazykový kurz do ciziny.
O autorovi| EVA HLINOVSKÁ redaktorka Pátku eva.hlinovska@lidovky.cz
