Já chodil s holkama, a ještě jsme doma neměli telefon, pochlubil se mi onehdy pětatřicetiletý „veterán“ milostných bitev... A rozvoj komunikačních technologií se samozřejmě promítá i do literatury.
Vy jste doktor? Takto se jmenuje jedna z povídek Raymonda Carvera a týká se nedorozumění prostřednictvím telefonu. Zatímco se Arnold tímto způsobem seznámí s cizí ženou, jeho manželka mu při následném telefonátu říká: „Jako bys to ani nebyl ty.“ Telefon pak hraje důležitou roli rovněž v další Carverově povídce Příjemná maličkost.
Žena si objedná u pekaře dort k synovým narozeninám. Toho však ráno ve výroční den srazí auto a následně zemře... Jeho matka se to právě dozvěděla, když telefon znovu zazvoní: „,Váš Scotty, mám ho pro vás hotového,‘ ozval se mužský hlas. ,Zapomněla jste na něj?‘“
V jiné verzi tohoto příběhu, v povídce The Bath, která do češtiny prozatím přeložena nebyla, je konec otevřenější - není jasné, zda syn umřel. A tak se matka do telefonu ptá: „Is it about Scotty?“ Odpověď zní: „,Scotty,‘ the voice said. ,It is about Scotty,‘ the voice said. ,It has to do with Scotty, yes.‘“
Každý nechť posoudí, která verze se mu zdá zdařilejší... V povídkách Carverova velkého předchůdce Ernesta Hemingwaye telefon ještě tak důležitou funkci nemá. Do světa postav Raymonda Carvera nicméně už patří, i když asi nikoliv jako prostředek běžné domluvy, nýbrž spíše jakožto šelma, která náhle zařve -jistě, zadrnčí - uprostřed obýváku.
Pozoruhodným literárním příspěvkem o životě s telefonem je povídka Richarda Weinera Hlas v telefonu z knihy Škleb, vydané v roce 1919. O tom, jak Richard Weiner vnímal telefon, svědčí již první věta: „V těchto zápiscích nechť čtou velkoměstští samotáři.“ Vypravěč prodělá několik telefonních hovorů s ženou, kterou nikdy nespatří, jež mu však vyjadřuje náklonnost, a později si dokonce vymíní, že jej navštíví -ovšem, rozumí se, navštíví jej jen tak, že vejde do jeho bytu ve smluvenou hodinu, kdy on tam nebude...
Telefon tedy funguje jakožto symbol odcizení. Později však tento přístroj v literatuře zdomácněl, což jistě přispělo i k většímu příklonu autorů k mluvenému - k hovorovým výrazům. Nicméně slavným dopisům světové literatury zas bylo těmito telefony asi odzvoněno.
Dokážeme si představit třeba: „Posílám mejla, Karino, a nevím, zda jste živa:-),/ zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá:-(,/ zda zatím neskončil váš nebezpečný věk;-)“? Nebo u současných čtenářů trochu pomoci Nebezpečným známostem: „Ach, drahá Sofi, co já Ti mám za novinky! Snad bych Ti ani neměla nic říct, ale když já o tom musím s někým mluvit, je to silnější než já. Tak tedy rytíř Danceny... Jsem tak zmatená, že ani nemohu poslat fax; nevím, jak se zapíná“?
Cítíme, že ač esemesky a e-maily vlastně vrátily lidi k psaní, pro literaturu zas tento způsob hovoru postrádá jistou vznešenost, romantický opar či přídech poezie, které měly dopisy. A také technologie jdou tak rychle dopředu, že se určitý prostředek komunikace ani nestačí usídlit v našem životě, a už je tu další.
Literáti tak neukazují, jak ovládli umění esemesky, nýbrž jen rychle, konjunkturálně vydají román psaný v esemeskách, jenž je pak zas rychle vymazán z paměti - jako esemeska... A tak se zdá, že důvěryhodně lze psát leda tak o pětatřicetiletém „veteránovi“ milostných bitev, který chodil s holkama, a ještě neměli doma telefon. A nezapomenout taky na to, že už nejméně deset let neolizoval poštovní známku.
***
O tom, jak Richard Weiner vnímal telefon, svědčí již první věta: „V těchto zápiscích nechť čtou velkoměstští samotáři.“
O autorovi| Ondřej Horák redaktor LN
