Zkuste žít z deseti tisíc korun měsíčně, vyzval Zdeněk Škromach Mirka Topolánka. Je to jeden z nejpodlejších tahů, jaký v politické debatě můžete udělat. A taky aspoň do určité míry nikdy nezklame. Lidí, v jejichž očích bude odmítnuvší Topolánek zahanben a demaskován jako pokrytec, se najde vždycky dost.
Teoreticky by Topolánek mohl kontrovat výzvou, aby si Škromach zkusil žít z dvanácti tisíc čtyř set měsíčně - což je Škromachův typický důchod plus dva tisíce čtyři sta korun, na něž se smrskla poslední verze Paroubkova slibovaného „třináctého důchodu“ (jistě, ono se těžko počítá, kolik má třináctý měsíc dní). Pointa by byla, že ani z dvanácti tisíc čtyř set se nežije nijak královsky. Anebo by Topolánek mohl Škromacha vyzvat, aby si zkusil žít bez poslaneckých náhrad. Pointa by byla opačná: i z holého poslaneckého platu se žije dobře, rozhodně líp než ze socialisty vylepšeného důchodu. Jen kolegovi Sobotkovi by se hůř šetřilo na byt. Ale zkuste žít bez sedmimilionového bytu!
Takovýchto vyděračských srovnání si můžete vymyslet hromadu. Potíž s relativními srovnáními je, že jsou relativní. Málokdo má tolik peněz, aby si neuměl představit víc, zvlášť když vidí, že jiní víc mají. Sestup z navyklé výše příjmů je vždy bolestný a tato bolest není o nic méně reálná jen proto, že někdo jiný jinde se má ještě hůř. Američané dnes diskutují o tom, jak hluboko klesli, když musí nakupovat nábytek v IKEA, a jak je krušné, když musí chtít po svých dětech, aby si za kapesné samy uklízely pokoj.
Škromachův pošetilý experiment Přiměřenou, „správnou“ výši starobního důchodu lze vidět mnoha způsoby: jako úměrnou celoživotním příspěvkům do penzijního systému (což rozhodně není případ našich extrémně rovnostářských penzí); jako částku sledující nějaký vztah k průměrným mzdám, tedy jako podíl na prosperitě společnosti; jako minimální částku nutnou na přežití (s tím, že na zbytek si má člověk spořit sám). V praxi nevzniká žádným z těchto způsobů, je výsledkem tradice, politických tlaků a rozpočtové kondice státu. Jedno mají všechny myslitelné důchody společné: srovnáte-li je s příjmy poslance či expremiéra, budou se vždy jevit hanebně nízké - s náhradami i bez náhrad, ať už poslanec krade, či nekrade.
Pošetilost experimentů, jako je ten navrhovaný Škromachem, dále spočívá v tom, že Topolánek není důchodce. Scházely by mu věci, které důchodci nescházejí, protože je nikdy neměl. A jak by svůj život za deset tisíc začal? Velmi pravděpodobně tak, že by si začal hledat další zdroje příjmu. I kdybychom ho mávnutím kouzelného proutku připravili o všechny kontakty a znalosti, které získal v politice, jistě by si rychle dokázal vypůjčit a vydělat mnohem víc než těch deset tisíc. Vzdělanostní a sociální kapitál totiž k velké lítosti všech marxistů nelze vyvlastnit.
Přesto z nás přitažlivost podobných experimentů nikdo nevymlátí. Žijeme v záplavě zprostředkovaných zkušeností, takže cítíme, že čím víc toho víme, tím méně víme, „jaké to je“. Důvěra v zodpovědnost, spravedlnost a empatii elit je minimální. Snad právě proto se prosazuje přesvědčení, že správně rozhodovat může jen politik, který si situaci, o niž jde, ozkouší „na vlastní kůži“. Je to stejně pitomé, jako když si topmanažeři v Davosu na jedno dopoledne zkoušejí, jaké to je být válečný uprchlík. Máme radost, že se museli ponížit, ale kvalitnější vládnutí to nezaručuje.
Jsou ohroženější vrstvy Škromachovi přiznejme, že Topolánek bohorovně vysvětlující národu, že Toskánsko je nový Špindl, to je materiál, který by byl hřích nechat ležet ladem. Zároveň ale neztrácejme ze zřetele demagogické jádro jeho výpadu, jímž je zneužívání důchodců. Jejich příjmy jsou sice nevalné, ale stabilní, pravidelně valorizované a zaručené. Jiné vrstvy jsou krizí ohroženy mnohem víc.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN
