Postava lidožravého psychiatra Hannibala Lectera patří v rámci kinematografie 90. let k těm ikonickým – veřejnost ji má spojenou s tváří a projevem Anthonyho Hopkinse, jenž ji představoval v Mlčení jehňátek Jonathana Demmea, Hannibalovi Ridleyho Scotta a Červeném drakovi Bretta Ratnera. Výtvor spisovatele Thomase Harrise se ale dočkal prvního filmového zpodobnění v roce 1986 ve snímku Michaela Manna Lovec lidí. Na poli režie celovečerního filmu tehdy začínající Mann k látce přistoupil opačně než tvůrci pozdějších úprav. V jeho adaptaci románu Červený drak není přítomná barokní makabróznost a rozmáchle předváděné násilí. Příběh o pátrání po sériovém vrahovi, v němž policistovi Grahamovi (Wolfgang Petersen) pomáhá uvězněný Lecter (Brian Cox), vypráví jednoduše a věcně, často v náznacích.
Nepředvádí nějaké exkurzy do temných myslí perverzních vrahů (výmluvný je rozdíl v zobrazení Lecterova „doupěte“ – namísto temné sluje je jím v Mannově filmu neosobní a aseptická nemocniční prostora).
Znepokojivost toho, co se vypráví, ale díky tomu může vyniknout o to víc. Ujetá nonšalance, s níž si vrah Dolarhyde odhodí z obličeje zaclánějící punčochy, může zasáhnout hlouběji než pečlivě aranžovaná jatka z pozdějších filmů.
Ondřej Štindl
Lovec lidí, ČT 1, pondělí 22. 3., 22.10
