Německo a Francie už se snaží diktovat v eurozóně výšku daní
Další ze záchranných schůzek eurozóny byla původně plánovaná jen na páteční večer. Protáhla se ale přes půlnoc. Nový irský premiér Enda Kenny a francouzský prezident Nicolas Sarkozy si měli hodně co říct. Podle Kennyho to byla „dobrá, rázná a energická debata“. Podle přihlížejících na sebe pánové pár desítek minut křičeli. Tak vypadal první otevřený pokus o to, co by podle všech pravidel Evropské unie mělo být tabu -harmonizaci přímých daní. Lídři eurozóny ten večer řešili, jestli sníží Řekům a Irům úroky ze záchranných půjček. Řecký premiér Papandreu se prý choval příkladně. Souhlasil, že prodá další státní majetek. Na turisticky atraktivní ostrovy zatím nedošlo, takže ochotně kývl na vše, co Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová žádali. Za odměnu se splatnost půjček prodloužila z původních třech až na sedm a půl roku a úroky klesly na 4,2 procenta, což je ani ne polovina sazby, za kterou by si Řekové dnes mohli půjčit od soukromých investorů.
Pak přišel na řadu Kenny. I vám snížíme úroky o procento. V irském případě by to znamenalo poklesl na 4,8 procenta. Máme ale podmínku. Okamžitě zvýšíte firemní daně z 12,5 procenta. „Jsou zahanbující,“ vysvětlil Sarkozy. „Samozřejmě že je to pro naše irské přátele velmi citlivá věc. Těžko ale můžete chtít po ostatních zemích, aby sanovali Irsko, které má nejnižší daně v Evropě.“
Kenny, který dal ve volbách Irům slib, že vyjedná snížení úroků, odmítl na harmonizaci daní přistoupit. Na rozdíl od poslušného Papandrea odjel domů s prázdnou. Dublin, který nikdy nefalšoval statistiky a při celé realitní bublině a bezskrupulóznosti irské bankovní oligarchie se o něm dá říct, že se choval zodpovědněji než Atény, bude dál žít s úrokem 5,8 procenta, tedy o 1,6 procenta vyšším než Řekové. Kenny má prý čas své rozhodnutí změnit do summitu, který začíná příští čtvrtek.
Národní zájmy v bezčasí Takhle se teď dělá evropská politika. Když Irsko loni požádalo o pomoc, o tlaku na zvýšení daní se v kuloárech mluvilo od první chvíle. Stačí pár měsíců a nápad, který je v přímém rozporu s pravidly, se otevřeně použije na summitu. Francouzi asi nejlépe chápou, že Unie prožívá bezčasí bez pravidel, v němž je potřeba prosadit co nejvíc vlastních zájmů. Vůbec neváhají říkat to nahlas. Ministryně financí Christine Lagardeová ve Wall Street Journalu otevřeně přiznává, že „jsme porušili všechna pravidla, protože skutečně chceme zachránit eurozónu“. Lagardeová dobře ví, co říká, před vstupem do vlády bývala vyhlášenou finanční právničkou. Sám Sarkozy před časem řekl, že Paříž už na evropskou solidaritu přispěla 100 miliardami eur, takže se rozhodně nebude nikomu omlouvat, až si řekne o víc peněz ze společné zemědělské politiky.
Dá se samozřejmě říct, že Irové a Řekové sami svým nezodpovědným chováním ztratili suverenitu a stali se ekonomickými protektoráty Berlína a Paříže. Jenže přinejmenším v případě Irska příběh takhle přímočarý není. Irské banky a developeři provozovali velmi divoké obchody. Nikdy by si je ale nemohli dovolit, kdyby jim na ně německé banky nepůjčily 144 a francouzské 61 miliard eur.
Irští politici pak spáchali ekonomickou sebevraždu, když dali státní záruku za kompletní obsah bank, takže ze soukromých dluhů se staly dluhy státní. Málokdo dokáže pochopit, proč to tehdejší premiér Brian Cowen a ministr financí Brian Lenihan udělali. Čím víc zpráv z Irska přichází, tím víc se zdá, že to nebylo úplně svobodné rozhodnutí. A že vláda nebyla zdaleka jen pod tlakem irské finanční oligarchie.
Na ztráty zapomeňte Od podzimu 2008 už na tom byly irské banky tak špatně, že jim nikdo nepůjčil déle než na jeden den. Žily pod obrovským tlakem a musely své dluhy každý den otáčet. Právě v té době Evropská centrální banka spustila kvůli odvrácení finanční krize záchranné půjčky bankám, aby se v panice nezhroutily finanční trhy. Irové té pomoci masivně využili a loni krátce před žádostí o evropskou pomoc dlužili irské banky ECB rekordních 86 miliard eur.
Když měl ministr financí Lenihan vysvětlit likvidační bankovní záruku, nejdřív tvrdil, že irské banky si napůjčovaly od Irů, a proto jim musí pomoci. Pak se ale samozřejmě ukázalo, že věřiteli jsou britské, německé a francouzské banky, penzijní a investiční fondy. A Lenihan musel v parlamentu přiznat. „Není možné, aby takhle země, jejíž banky jsou tak závislé na zahraničních investorech, dovolila ztráty soukromých investorů, když si to ECB nepřeje.“
Takhle se přes společnou měnu ztratí ekonomická suverenita a prosazuje politická a přerozdělovací unie. V eurozóně platí teď jen ta pravidla, která Sarkozy s Merkelovou přinesou na poslední chvíli na summit. Proto je velmi rozumné, že se Nečasova vláda odmítá zesílené ekonomické integrace účastnit. Vůbec totiž netušíme, co to pro nás zítra může znamenat.
***
V eurozóně platí teď jen ta pravidla, která Sarkozy s Merkelovou přinesou na summit. Proto je velmi rozumné, že se vláda odmítá zesílené ekonomické integrace účastnit.
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ, analytička LN e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz
