Šla jsem tuhle přes Žižkov a oslovila mě dvě děvčata – odhadovala bych je tak na dvanáct: „Paní, je tohle socha Karla Havlíčka Borovského?“ Podoba pomníku mi nic neříkala, ale stálo tam „... přece zrádcem nebudu“, a protože to bylo na Havlíčkově náměstí, hrdě jsem přisvědčila a tvářila se, že jsem to věděla odjakživa.
Socha zpodobňuje mladého snad přímo revolucionáře a připomněla mi pohlednici, na které je stejně nakročený Ferdinand Lassalle se stejně zdviženou rukou, jen v ní drží rudou vlajku s nápisy Social Demokratie a Menschenrechte. Pohlednice je nádherný, ukázkový kýč – pod nakročenou nohou má Lassalle zlaté tele a žoky peněz a v pozadí vychází slunce, mezi jehož paprsky se skví slovo FREIHEIT. Dělá velmi podobný dojem jako ta socha na Havlíčkově náměstí, která mi střízlivého, kritického a satirického novináře, jednoho z velkých českých duchů devatenáctého století, rozhodně nepřipomíná. To je ale škoda, myslela jsem si, že ti Češi byli tak patetičtí a neuměli ocenit střízlivost a ironii! S ironií a výtvarnem mi hned přišla na mysl Entropa Davida Černého, ač jsem se sama sobě dušovala, že o ní psát nebudu – píšou o ní všichni a mají vyhraněnější názory než já, ať už jsou pro, nebo proti. Vlastně by se mi ironické zpodobení evropských zemí docela líbilo, ale muselo by být legrační. Entropa mi moc legrační nepřipadá... ještě tak snad Holandsko, ze kterého z moře čouhají jen špičky minaretů. Vysloveně mě ale naštvalo hornaté Estonsko, a ještě víc vysvětlení, které k němu podal jeden z tvůrců: že ty tři baltské státy stejně nikdo od sebe nerozliší. Co je to za pitomost? Ať mluví za sebe! Existuje přece spousta lidí (a myslím, že i v Česku), kteří je umějí rozlišit docela dobře. Ale hlavně: když si chci z někoho dělat legraci, musím ho přece znát! Jinak to není legrace, ale sprosťárna.
Nejhorší na Entropě ovšem není to, že mi nepřipadá vtipná, ani přesvědčení jejích tvůrců, že umění je jen to, co je provokativní. Sice si to nemyslím, ale jednak přeju každému jeho názor, a jednak si to myslel třeba takový Marcel Duchamp a také impresionisté a všichni avantgardisté. Jenže ti provokovali na vlastní triko a rozhodně ne za státní peníze. To, že David Černý a jeho kumpáni peníze vrátili, na věci nic nemění – reklama, kterou si udělali, stojí za víc než pár milionů. (Přitom mám práce Davida Černého docela ráda. Pokaždé, když jdu teď v zimě kolem žižkovské věže, soucitně okukuju černá děťátka, která po ní lezou: určitě jim v těchto týdnech musí být strašná zima...)
Na Entropě mi nejvíc vadí podvod – jistě, najít v každé ze sedmadvaceti zemí výtvarníka, který by se s nadhledem a ironií podíval na svou vlast, je těžké. Jenže je-li pro mne něco příliš těžké, pak takovou zakázku nevezmu. Člověk obvykle ví, na co stačí a na co ne, nebo by to aspoň měl vědět. Vykroutit se ze smlouvy podvodem je nedůstojné, a vymlouvat se, že na to má umělec právo, je ještě horší. Umělec má – jako každý jiný – právo na vlastní pohled, ne na podvádění.
***
Ještě víc mě naštvalo vysvětlení, které podal jeden z tvůrců: že ty tři baltské státy stejně nikdo od sebe nerozliší. Co je to za pitomost? Ať mluví za sebe!
