KOMENTÁŘ
Václav Klaus se obklopuje přitakávači, vyžaduje bezpodmínečnou loajalitu a adoraci - to je všeobecně přijímané konstatování, jaké se dnes v novinách nepíše do komentáře, ale do zpravodajství. Vskutku málokdo umí zaměňovat „já“ za „my“ tak přirozeně jako Václav Klaus. Ale nabízejí vůbec osobnosti naší politiky jiný model chování - anebo všichni chtějí jen ochotné dvořany? Fatální provinění Václav Havel v rozhovoru pro časopis Týden zkritizoval dohodu o odstranění amerických víz - je prý projevem „tradice českého egoismu“: „My chceme sledovat české zájmy, ale co to je, se přesně neví. (...) Zakládá to ideu sobectví, já říkám basketbalového pojetí politiky: nenápadně driblujeme a pak rychle vyrazíme, abychom všechny předběhli.“ A ten, kdo je za jednání o vízech zodpovědný, Havlův někdejší dlouholetý spolupracovník Saša Vondra, byl prý touto nákazou „takzvaných českých zájmů“ postižen už dávno.
S tímto pohledem lze polemizovat. Kdo je tu sobecký? My, anebo Evropská unie, která chce, aby s vízy do USA zůstalo všechno při starém, protože starým členským zemím to vyhovuje?
Ale to je plýtvání slovy. Vondrovo provinění je přece jiné a fatální. Vstoupil totiž do ODS a volil Klause za prezidenta.
To je dezerce, která se neodpouští.
Lze to tvrdit takto jistě? Ano, lze.
Kdyby šlo totiž Havlovi opravdu jen o kritiku sobecké politiky, musel by se vypořádat s tolika většími terči, že k vízům by se vůbec nedostal.
Jenže když jde o českou politiku, Havel se nechal ovládnout prostým pohledem: nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nepřítelem je Klaus, přítelem je kdokoli.
Názor, že antikomunisté jsou dnes nebezpečnější než komunisté, a tudíž účast komunistů na moci je lepší než vláda ODS, zastává třeba Petr Uhl, a není jediný. U Havla je to spíš osobní - ovlivňuje ho jeho věčný souboj s Klausem a Vondrovo provinění je o to horší, že jde o zradu bývalého spolubojovníka. Nejmarkantnější je to na vztahu Havla k Jiřímu Paroubkovi. Tomu stačilo pár uctivých schůzek a lichotivých vět, a Havel na něm nevidí chybu. Slovem nekomentoval, když Paroubek vyzval policii k razantnímu zásahu na CzechTeku. Nevadí mu Paroubkova zahraniční politika mnoha azimutů, okázalá návštěva Číny po předchozí konzultaci s komunisty. VParoubkově okolí Havel nevidí žádná „bratrstva“, která u jiných politiků tak citlivě registruje. Nevšímá si jeho pokusů zastrašit nepohodlné novináře. Americký radar je věc, na které Havlovi podle všeho docela záleží, ale když na něj Paroubek změnil názor o 180 stupňů, Havel to přešel mlčením. Jak našel Havel pochopení pro člověka, který svým lidským typem připomíná šéfa proslulého zelináře z jeho eseje Moc bezmocných? Jistě chápe, že ten, kdo chce něčeho dosáhnout prostřednictvím politiky, musí hrát pro veřejnost a dělat kompromisy. Jen je nesmí jít dělat do ODS. To je pak český egoismus.
Je to mentální slepá skvrna o to povážlivější, že sám Havel má se sólovou střelbou na koš, abychom se přidrželi basketbalové metafory, svou velkou zkušenost.
Nechal driblování a všechny předběhl Pochází hned z počátku jeho politické kariéry. Když se koncem osmdesátých let v opozici začal objevovat názor, že je třeba překročit dosavadní lidskoprávní vymezení a začít rozvíjet činnost v pravém slova smyslu politickou, hledala se vůdčí postava a oči většiny se přirozeně obracely na Havla. Ten ale tvrdil, že je pouze intelektuál, který nemá politické ambice a nehodlá přijímat politickou odpovědnost. Když přišel listopad 1989, zastihl chartisty nepřipravené. Občanské fórum často jen bezradně klopýtalo za veřejností. Václav Havel, od něhož se nejvíce čekalo, že určí směr, tehdy vykročil jinam: po noční schůzce s předsedou vlády Mariánem Čalfou se rozhodl, že se nechá zvolit prezidentem. Nabídl Čalfovi budoucnost v novém režimu, Čalfa jemu nabídl technologii moci. Havel se otočil zády k roli nepolitického intelektuála, ale i k Občanskému fóru.
Tím, jak rychle nechal nepolitického driblování, vyrazil a všechny předběhl, tím tehdy zaskočil kdekoho a dobře si to uvědomoval. Ale jistě byl přesvědčen, že jedná podle svého nejlepšího svědomí a ne egoisticky.
***
Nejmarkantnější je to na vztahu Havla k Jiřímu Paroubkovi. Tomu stačilo pár uctivých schůzek a lichotivých vět a Havel na něm nevidí chybu.
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
