Rozumný důvod neexistuje Samotná myšlenka kosmické expanze není nová. Přišel s ní už v sedmdesátých letech devatenáctého století bizarní ruský učenec Nikolaj Fjodorovič Fjodorov. Podle něho je nesmrtelnost úběžník, k němuž směřují snahy vědy; jakmile bude nesmrtelnosti dosaženo, začne být aktuální otázka životního prostoru. Není jiné řešení než se odstěhovat do kosmu. Že tam není vzduch? Lidé jsou schopni si zvyknout na všechno, dovozoval učenec. Jeho myšlenky fascinovaly Konstantina Eduardoviče Ciolkovského, průkopníka teorie raketového pohonu kosmických lodí. A od Ciolkovského vedla směšně krátká etapa, která vyústila ve „velký skok pro lidstvo“, vykonaný dnes už osmdesátiletým Neilem Armstrongem na povrch Měsíce.
Málokteré prohlášení dnes zní archaičtěji a možná i více anachronicky než nepřímá Hawkingova výzva „jdi do kosmu, mladý muži“. Kolonizaci kosmického prostoru jsme dnes vzdáleni možná víc než za dob Johannese Keplera, který o životě na Měsíci napsal svoje Somnium už v roce 1634. On a jeho následovníci věřili a doufali, kdežto my jsme vůči pobytu v kosmu plni skepse. Ani ta mohutná mediální autorita Stephena Hawkinga nestačí tuto skepsi narušit. Střízlivě uváženo, ke kolonizaci Měsíce, natožpak vzdálenějších kosmických těles (mezi kandidáty patří ani ne tolik Mars, jako Jupiterův měsíc Ganymedes), není žádný jiný důvod než prestižní, eventuálně vojenský. Což jinými slovy znamená, že k tomu není žádný rozumný důvod.
Sympatizanti kosmické expanze si mohou vzteky rozkousat klouby. Teď to naprosto není problém technický. Řečeno slovy Vladimíra Špidly, „zdroje jsou“, jenom ta vůle chybí. Konec konců, byly v minulosti společnosti, které měly technické prostředky k expanzi a nevyužily jich. Čínský admirál Zheng He se dostal až k africkým břehům už v první půli patnáctého století a snad obeplul i mys Dobré naděje. Jenže pak císařský dvůr rozhodl podobně jako americký prezident Barack Obama – takové cesty jsou nežádoucí a zavrženíhodné. Prostředky byly staženy z provozu, zničeny, stavitelé rozehnáni, námořníci připoutáni k rýžovištím. A byl klid na pět set let.
Hawking ve svém „chiefsalamadrovském“ projevu poukazuje na nebezpečný gen v lidské povaze. Takových nebezpečných genů jistě máme v sobě víc než dost. Jenže k expanzi v jakékoli její podobě, ať je to válečná výprava anebo vědecké bádání, je třeba větší či menší dávky agresivity. Neznámo je pokládáno za výzvu, za nepřítele, kterého je třeba zdolat. Hillarymu stačilo, aby Everest „byl na světě“, a vydrápal se na jeho vrchol. I v tom byl obrovský náboj agresivity. Jednotlivci i společnosti nehynou ani tak na přebytek podnikavosti, jako spíš na opak, na nedostatek. Vtomto světle zkoumána ta otázka tedy asi nezní, zdali přežijeme příštích dvě stě let. „Lidstvo“ jako jednoznačně definovatelná struktura přece neexistuje, je to dynamicky proměnná množina vzájemně se ovlivňujících společenství. Tahle množina existovat bude, ovšem je otázka, v jaké podobě, v jakém tvaru. Bude to společenství moudrosti, snášenlivosti, úcty k jednotlivci, anebo to bude temné společenství nenávistných ideologií, ať náboženských nebo sekulárních? Téhle druhé varianty bychom se asi měli bát víc než vizí nějaké Kubánské krize 2, před níž nás varuje Stephen Hawking. Přičemž, při vší úctě, si nad některými jeho projevy povzdechneme, že pošetilost se nevyhýbá ani géniům.
***
Johannes Kepler a jeho následovníci věřili a doufali, kdežto my jsme vůči pobytu v kosmu plni skepse
O autorovi| ONDŘEJ NEFF, novinář a spisovatel
