Obecně závaznou vyhláškou sice mohou města a obce rozhodovat o tom, kde mohou být zařízení nabízející hazardní hry, problém je v tom, že tak mohou učinit jen v případě výherních hracích přístrojů – to jsou ty staré mašiny, kam se hážou mince a kterým se přezdívá jednoruký bandita. Nic víc. A tak se stalo, že tam, kde jsme se snažili hazardu zbavit, nahradili podnikavci hrací automaty videoloterijními terminály. To je takový složitý hrací automat, kde místo koleček, drátů a kasičky na peníze jsou obrazovky, tištěné spoje a virtuální účet kdesi. Na těch starých automatech můžete prohrát za večer stovky až tisíce. Na těch nových za pár minut stovky tisíc. Na umístění těchto automatů nemá obec žádný vliv. Může si je instalovat, kdo chce, jak, kdy a kde chce. Stačí jen dostat povolení z ministerstva financí, a to zájem obce neřeší.
Podobně jako některé jiné městské části jsme v Praze 6 vyhlásili hazardu „nulovou toleranci“. Někde k tomu přistoupili tak, že zakázali hrací přístroje všude. Dopadlo to tak, že mají videoloterijních terminálů dokonce více než původních automatů. A budou se jich těžko a dlouho zbavovat.
V Praze 6 jsme se rozhodli, že budeme útočit na nejslabší místa hazardu a tam, kde je hazard nejnebezpečnější. Omezili jsme automaty hlavně v restauracích, kam se k nim dostanou i děti a kde mají otevřeno, jak chtějí. Pro hospodské je pořízení videoloterijního terminálu přece jen velká investice a nevyplatí se jim. I když i tady si můžeme klást otázku, jestli výrobci a obchodníci nezvolí časem politiku nulových rabatů a cen nižších než výrobní, aby zajistili co největší rozšíření přístrojů. Cosi ve stylu drogových dealerů, kteří v počátcích nabízejí drogy nováčkům zdarma, nebo za symbolickou cenu.
V hernách, z nichž některé jsme zatím ponechali (mnohé jsme zrušili z jiných důvodů, například byly u škol nebo byly v obecním), jsou přísná pravidla – nesmí tam nikdo mladší 18 let, otevírací doba je jen od čtyř odpoledne do půlnoci. A tak herny žijí a „užívají“ si svých hracích přístrojů. Až přijde potřebná novela, skončíme i s těmi. Tady platí ono okřídlené „kdo si počká, ten se dočká“.
Rychlá řešení neexistují Nepatřím k těm, kteří příliš touží po regulaci trhů, s hazardní branží mám však přeci jen trochu potíž. Nelze totiž vidět jen stránku finanční, jde též o dopady na rodinu, zaměstnání nebo o závislost, alkoholismus, vandalismus nebo drobnou a větší kriminalitu vedoucí k získávání prostředků k hazardu.
Přesto si myslím, že postup obcí v souvislosti s omezením hazardu by neměl být plošný, krátkozrace a krátkodobě populisticky razantní a rychlý. Žádná rychlá řešení (ostatně jako u všech nežádoucích společenských jevů) neexistují. Pokud bychom najednou zakázali staré výherní hrací přístroje, velmi rychle by jejich místo zaplnily neomezené loterijní terminály. V roce 2008 bylo v Praze 683 terminálů. Po „povolení“ jejich existence tehdejším ministrem financí Kalouskem narostly do roku 2010 na desetinásobek. Přitom po zavedení regulace například v Praze klesl počet starých automatů ze zhruba 8400 na necelých 6100. Terminály přibyly o celých 1000 procent a hodně převýšily počet hracích přístrojů v Praze ještě před jejich omezováním.
Jsem zastánce „nulové tolerance“, ale chci se ohradit proti tomu, že jsme já a mně podobní označováni za hrobaře volné soutěže. Nulová neznamená okamžitá, neznamená to, že do heren, restaurací a kasin (mimochodem – Praha jich má 110, zatímco třeba Varšava 29, Vídeň jen jedno…) naběhnou komanda a zlikvidují výrobní prostředky podnikatelům, jak je často prezentováno. Domnívám se, že daně odevzdané do státní pokladny z heren a kasin ani zdaleka nepokryjí škody, které z této specifické branže vyplývají.
O autorovi| TOMÁŠ CHALUPA poslanec za ODS a starosta Prahy 6
